Bretaňský ohař

Toto plemeno pochází z Francie, konkrétně z části nazývané Bretaň, kde je i v dnešní době nejčastěji vídaným ohařem. Byl vyšlechtěn z kontinentálních španělů a setrů, asi jeho nejbližším příbuzným je anglický špringršpaněl. První standard tohoto plemene byl sepsán a schválen roku 1907, současná podoba byla uznána v roce 1938. v České republice existuje jen poměrně málo chovných stanic tohoto plemene. Jejich seznam je k nalezení na stránkách Klubu bretaňských ohařů. Oficiální zkratka používaná v Česku je EB. Číslo standardu 095.

Chov v Česku

Do Česka byli první bretaňští ohaři dovezeni v 50. letech 20. století. Jednalo se o bílo-oranžového psa jménem Niki dei Forti, který sem byl importován z Jugoslávie.[1] Další pes byl přivezen v 80. letech 20. století, tentokrát se jednalo o fenu Kitty Havranica.[1] První vrh bretaňských ohařů na území České republiky se narodil v roce 1982. V roce 1990 v tuzemsku vznikl samostatný chovatelský klub pro bretaňské ohaře. Tento chovatelský klub funguje i nadále.

Bretaňský ohař je poměrně drobný, lehký, ale mrštný a bystrý ohař. Dle všeho je nejmenším z ohařů vůbec.[2] Tělo je spíše čtvercového rámce. Srst, která pokrývá celé tělo, je středně dlouhá, na dotek jemná a hebká. Zbarvení jsou různá, avšak nejčastěji se vyskytuje bílooranžové nebo černobílé. Ideální výška se pohybuje mezi 47 a 51 cm, plus minus 1 cm.

Hlava je zakulacená, úměrně velká vůči tělu. Oči jsou mírně šikmo, bez viditelného bělma. Duhovky jsou laděny do různých odstínů hnědé, které odpovídají barevným plotnám na srsti. Uši jsou poměrně malé, trojúhelníkového tvaru, dobře osrstěné. Spadají volně podél hlavy a srst na nich netvoří volánky, pokud ano, tak jen malé. Stop je viditelný. Krk krátký, široký a harmonicky se napojující na hřbet, který je dlouhý a spíše úzký. Bretaňský ohař patří mezi plemena s přirozeně krátkým ocasem. I přesto se stává, že se narodí štěňata s ocasem dlouhým, v tom případě to není bráno jako chyba. Nohy jsou středně dlouhé, dobře osvalené, štíhlé, schopné uběhnout i velké vzdálenosti.

Bretaňský ohař při agility

Péče o bretaňského ohaře není příliš náročná. Jeho srst stačí několikrát za týden pročesat, chuchvalce odstřihnout a v případě, že je pes špinavý, jej umýt. Časté mytí srsti šamponem se nedoporučuje, srst tím ztrácí přirozenou mastnotu, což vede ke ztrátě kvality a k problémům s kůží. Po koupání je vhodné prohlédnout uši; ve voláncích srsti se usazuje špinavá voda a bakterie, které se mohou dostat do ucha a způsobit zánět zvukovodu.

Bretaňský ohař vyžaduje hodně pohybu a zaměstnání, ať už se jedná o dlouhé horské túry nebo o hon na zajíce. Přestože v zemi původu se stále využívá k lovu, v Česku jej uvidíme spíše jako společníka do rodiny.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bretaňský ohař na Wikimedia Commons
• Klub bretaňských ohařů