Bouldering

Průkopníky boulderingu se stali Britové v 80. letech 19. století. Původně byl však bouldering používán pouze jako složka tréninkového plánu horolezců, přičemž cílem přípravy byly náročnější výstupy v horách. Jako samostatnému sportu se boulderingu poprvé začal věnovat v 50. letech 20. století John Gill, přední gymnasta, který shledal „lezení po šutrech“ zábavným.

Jištění při boulderingu

K jeho provozování v zásadě není nezbytné nic - stačí ruce a nohy. Nejběžněji používaným vybavením jsou:

• lezečky, což je speciální obuv, která zároveň chrání nohu a zároveň umožňuje jemné a obratné kroky a má dobrou přilnavost ke skále
• tzv. bouldermatka, což je měkká přenosná podložka, která v případě pádu zabrání vážnějšímu zranění.
• pytlík s „magnéziem“, což je chemický přípravek (${\displaystyle 4MgCO_{3}\cdot Mg(OH)_{2}\cdot 4H_{2}O}$) omezující pocení rukou

Použití magnézia je u některých terénů kontroverzní, například na pískovcových skalách je zakázáno.

• malý kobereček, na čištění lezeček od bláta a nečistot

jiné:

• bunda (péřová), udržuje bouldristy v teple při odpočinku mezi pokusy
• kulich, nv některých případech působí až úsměvně používání tohoto doplňku, dokonce se speciálně pletou, ale v zimě poskytuje při boulderingu dobrou tepelnou izolaci
• kartáček, menší kartáč s většinou kančími štětinami, který slouží k očištění skály či chytů, pro lepší tření

Obvyklým bezpečnostním opatřením je jištění další osobou. Přitom neprobíhá pomocí lana a jisticí techniky jako v horolezectví, ale jistící zasahuje přímo pouze svýma rukama. Cílem je usměrnit pád lezce tak, aby nedopadl v nebezpečné poloze těla, např. hlavou na vyčnívající kámen. V případě nehody také další osoba může poskytnout pomoc.

Jak z názvu vyplývá, klasickým terénem boulderingu jsou různé balvany a menší skalky. Do definice boulderingu však spadá např. i dlouhý traverz rozsáhlého skalního útvaru, pokud se lezec pohybuje nízko nad zemí.

Neostrá je také hranice, jaké skalní útvary a jakou výšku lze ještě považovat za malou. Vyšší bouldery s významným rizikem zranění nebo i smrti se v lezeckém slangu označují jako „High bally“. Lezení ve výšce v řádu desítek metrů a s velkým rizikem smrti v případě pádu by většina lezců označila spíše za skalní lezení stylem free solo. Hranice těchto lezeckých "disciplín" jsou neostré a často subjektivní.

Bouldering lze také provozovat na umělých stěnách „bouldrovkách“, v tělocvičnách apod., které slouží hlavně k zimní přípravě.

V boulderingu se pořádají závody, zpočátku na přírodních kamenech, později se rozšířilo závodění na umělých strukturách. Od roku 1998 se v boulderingu pořádá série závodů Světového poháru pod hlavičkou Mezinárodní horolezecké federace (UIAA), později pod hlavičkou Mezinárodní federace sportovního lezení IFSC (International Federation of Sport Climbing), která se od UIAA oddělila v roce 2007.

V současnosti probíhá závod ve třech kolech – kvalifikace, semifinále a finále. V kvalifikaci absolvují závodníci postupně 5 boulderů. Na každý boulder mají časový limit a neomezený počet pokusů. Startuje se z označených chytů. Vylezený boulder se označuje termínem top („vrcholek“), topový chyt musí být držen oběma rukama. Kromě topu je ještě jeden nižší chyt označen jako bonus nebo zóna. Výsledek se určí sečtením dosažených topů a bonusů, při stejném počtu rozhoduje nižší počet pokusů. Výsledek se zapíše například jako 4t8 5b6, což znamená čtyři topy na 8 pokusů a 5 bonusů na 6 pokusů. Stejným způsobem se leze semifinále, kam postupuje obvykle nejlepších 16 závodníků z kvalifikace a finále, kde startuje zpravidla 6 nejlepších ze semifinále. Startovní pořadí v semifinále a finále je opačné než výsledek předchozího kola, čili vítěz semifinále nastupuje do finále poslední, což je divácky atraktivnější.

Při rovnosti výsledku finále rozhoduje výsledek ze semifinále. Obtížnost boulderů od kvalifikace k finále obvykle graduje, prodlužuje se čas na pokusy, v semifinále a finále se obvykle lezou jen 4 bouldery. Závodníci lezou tzv. on sight („dle pohledu“), před závodem si mohou v daném časovém limitu prohlédnout postavené bouldery ze země a osahat si první chyty. Poté jsou odvedeni do izolace, odkud nevidí lézt své soupeře. Po vyvolání z izolace lezec zkouší první boulder. Po úspěchu nebo vypršení limitu má jedno kolo odpočinek v izolaci, zatímco na své pokusy nastupuje další závodník. Poté jde první závodník na druhý boulder, druhý závodník odpočívá a na první boulder nastupuje třetí závodník a tak to jde, dokud neprojdou všichni všechny bouldery.

Od roku 2011 jsou všechny závody pořádané IFSC přenášeny internetovou televizí (kanál IFSC na Youtube).

Christian Core v bouldru Gioia 8C+

• 2008: Gioia, 8C+, Varezze, Itálie, Christian Core