Borovice Erbenka

Z odborného hlediska se na Erbenku ve svém díle zaměřil pedagog a ochránce přírody František Hrobař. V době vydání jeho první knihy o památných stromech byla Erbenka jen několik let padlá a autor neuvádí základní informace. Považoval je za notoricky známé, protože je v té době citoval soudobý tisk i národopisné publikace. Z těchto důvodů neuvádí míry stromu ani odhad věku, stejně jako vynechává většinu místních pověstí a pouze odkazuje na starší díla a články z tisku, které jsou dnes hůře dostupné:

• Dominik Filip: Staré stromy českého severovýchodu, Cesta I, 103, 1918
• Dominik Filip: Pověsti ze severovýchodních Čech, Národopisný věstník českoslovanský, 16, 1923, 3-4, s. 120
• František Hrobař: Stromové pověsti Kostelecka a Rychnovska (Krása našeho domova, roč. 23)
• K. Prokeš: Památné stromy českého severovýchodu (Královéhradecká ročenka, 1914, str. 6-7)
• G. J. Lašek: Památné stromy na Kostelecku a Rychnovsku (Feuilletony v Orličanu)
• Vlastivědný sborník Kostelecka a Rychnovska (po roce 1918. - František Pavlišta: Stromy tradicí a stářím památné, str. 65)
• Stanislav Dvořák: Pověsti Rychnovska 1939 O zlatém zvonu v Kostelci nad Orlicí str. 21-29
• Prof. Jiří Janda: O vhodné ochraně ptactva (snímek přejatý z Krásy našeho domova jako příklad vhodného shromaždiště a nocoviště pro ptactvo)

[2]

Erbenka byla označována jako duchovní majetek českého národa[2]; nejznámější pověst o borovici a zlatém zvonu zaznamenal Karel Jaromír Erben v básni Věštkyně ze sbírky Kytice (úryvek):

…

Až z oné strany nad Orlici řeku

nový les vítr zaseje,

až mlází vzroste, až i svého věku,

boroví toto dospěje;

a toho lesa krajní borovice

až sama sebou dožije,

uschne a zetlíc padne do Orlice

a již i kořen vyhnije:

tehdáž vyryje přijdouc divá svině

poslední zbytky na průhon,

a tu pod nimi z rumu v rozvalině

zjeví se zase zlatý zvon.

…[3]

Příběh a život borovice zachytil v básni Borovici do památníku i Oldřich V. Seykora, který zároveň prorokoval její zánik (úryvek ze začátku a konce básně):

V básni Svídnická borovice, která má svým zánikem přinést neštěstí, uvádí Alois Potěhník jako protiklad borovici Erbenku, ke které se váže pozitivnější proroctví:

…

Na štěstí tu jiná borovice,

jejíž kořen kryje zlatý zvon :

která blíže stojíc u Orlice

radostnější předpovídá shon.

…

Pověst o zlatém zvonu pod borovicí ve stručné podobě uvádí Alois Jirásek ve Starých pověstech českých:

Za dávných, dávných časů stával nad Orlicí řekou, tam, kde nyní město Kostelec, nádherný kostel. V tom kostele na věži visel zlatý zvon. Ale kostel, věž i zvon propadly se do země, když lid příliš hřešil. Než kostel se opět zaskví nad údolím na svém místě a zlatý zvon se opět rozhlaholí, ohlásí nový, zlatý věk. Nežli však čas ten nastane, oseje vítr za řekou stráň, borové mlází tam vyrazí a vzroste v temný les. Až krajní borovice toho lesa uschne a kořeny její zetlí, přijde černá svině, vyryje její kořeny a vyreje pod nimi zlatý zvon, jenž z místa svého, kde se propadl, bude putovati dlouho podzemní poutí až do kořenů toho starého stromu.[4]

František Hrobař doplňuje část pověsti, kterou slyšel pouze v mládí v ústní podobě: Na břehu Divoké Orlice mladé děvče máčelo přízi. Ta jí ale uvázla na dně a dívka jí nemohla vytáhnout. Vzteky zaklela a hned nato uslyšela dunivý zvuk: „Ještě není čas!“. To vystoupil zlatý zvon a vzápětí se znovu propadl do země.[2]

Lidové tradice na tuto pověst navazovaly a věřilo se, že kdo nožem do kůry Erbenky vyryje křížek, bude mít štěstí, nebo získá poklad, až strom zanikne. Když borovice padla, chodili si lidé pro kousky jejího dřeva na památku a pro štěstí[2] (jde patrně o starou tradici, podobně reagovali i lidé o několik set let dříve v jižních Čechách po poražení původního Žižkova dubu)

Erbenka byla jednou ze zastávek naučné stezky J. S. Gutha Jarkovského otevřené 21. května 1922.[5] Po zániku borovice se místní okrašlovací spolek a odbor Klubu československých turistů zabývaly možností realizace památníku. Hlavní iniciátoři byli ředitel Pivrnec a lékárník Boehm, kteří spolu s řídícím učitelem Bílou a s pomocí správce Vacka na náklad kosteleckých turistů vystavěli roku 1939(!) žulový památník s nápisem:

K. J. Erben:

Viděla jsem kostel

nad Orlicí řekou…

Zde stávala borovice „Erbenka“.

Patronát nad pomníkem ochotně převzalo město Kostelec nad Orlicí za vedení starosty ředitele Krejčíka. Průřez a části kmene byly uložené v městském muzeu.[2]