Bohumil Prusík

Bohumil Prusík se narodil v Klatovech, kde byl jeho otec profesorem na místním gymnáziu. Od dětství patřil k nadaným žákům, studoval jazyky, hrál na několik hudebních nástrojů. Po maturitě na gymnáziu se zapsal na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (UK), kterou absolvoval v roce 1910.[2] V následujícím roce nastoupil na II. interní kliniku UK k profesoru Thomayerovi. Absolvoval několik studijních pobytů v zahraničí a získané poznatky uplatňoval v klinické praxi. V roce 1920 se stal asistentem profesora Pelnáře s titulem soukromého docenta. Habilitoval se prací Periferní cévy a jejich účast na oběhu krevním a této problematice se věnoval téměř celý život.[3] V roce 1921 přešel na nově otevřenou propedeutickou kliniku a stal se jejím přednostou. V roce 1935 byl jmenován řádným profesorem.[3][2] V roce 1938 byl jako první český lékař navržen na Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství.[4]

Po uzavření vysokých škol působil od roku 1940 na interním oddělení nemocnice na Vinohradech, současně předsedal Spolku českých lékařů. Jeho kariéra po 2. světové válce byla poznamenána obviněním z kolaborace, kdy mu bylo na určitou dobu znemožněno přijímat veřejné funkce a vědecky se prezentovat v zahraničí.[2] V letech 1945–1958 byl přednostou IV. interní kliniky FVL UK a od roku 1952 vedl zároveň katedru interní propedeutiky. Na přelomu 50. a 60. let řídil angiologickou laboratoř.[2] Od roku 1961 zastával funkci prezidenta Mezinárodní angiologické unie.[1]

V roce 1956 byl zvolen členem Československé akademie věd a u příležitosti 70. narozenin vyznamenán Řádem práce.

Bohumil Prusík zemřel na srdeční infarkt při regeneračním pobytu v Mariánských Lázních ve věku 78 let, rok po odchodu do důchodu. Byl pohřben na Vinohradském hřbitově.

Bohumil Prusík jako jeden z prvních začal v české medicíně používat moderní léčebné a diagnostické postupy, které poznal při studijních cestách v zahraničí. Už v roce 1912 přivezl z Anglie první elektrokardiograf, který koupil za vlastní peníze, a zavedl nové vyšetřovací metody v kardiologii. [3] Zasloužil se o vznik české angiologie.

Roku 1923 začal využívat inzulin při léčbě diabetického komatu, určil bazální metabolismus, zavedl nové diety k léčení diabetu.

V rámci interního lékařství se nejvíce věnoval kardiovaskulárním problémům a v této oblasti učinil řadu originálních objevů, kterými získal uznání i v cizině: objev hyperabdukačního syndromu, vliv adrenalinu na srdeční svalovinu, účinky kyseliny nikotinové na cévní choroby.[2][3]

Po druhé světové válce svou pozornost zaměřil na oblast gerontologie, sledování hladin krevních bílkovin, cholesterolu, enzymatických procesů a změny cévních reakcí ve vztahu k věku. Až do smrti byl předsedou Československé gerontologické společnosti.[3] Byl zakladatelem tělovýchovné medicíny.

Je autorem více než dvou set vědeckých prací.[3] Patří mezi ně například Pituitrin a jeho účin na systém cévní a srdce (1927), Nemoci plic a pohrudnice (1947), Nemoci srdce a cév (1956) a Propedeutika vnitřních nemocí (1958 kol.).[2]