Bohumil Procházka

Narodil se v rodině krejčího, který zahynul v ruském zajetí na východní frontě v roce 1915. Matka jako válečná vdova těžce sháněla obživu. Po vyučení u knihkupce a nakladatele Josefa Springera začal pracovat v nakladatelství Šolc a Šimáček. V roce 1938 se osamostatnil a zařídil si vlastní knihkupectví v Anglické ulici č. 4 v Praze na Vinohradech. Zároveň se připravoval na samostatnou nakladatelskou činnost. Knihkupecké povolání spojoval s láskou k četbě, kterou považoval za prostředek k sebevzdělání a k hlubšímu porozumění životu. Vážil si T. G. Masaryka a pod vlivem kazatele Františka Urbánka z Jednoty českobratrské (JČB), přítele prezidenta a jeho rodiny, opustil katolickou církev a stal se členem vinohradského sboru JČB (dnešní Církve bratrské). Byl členem Sokola a sdružení Akademická YMCA.

V červnu 1939 ho přátelé z Akademické YMCA, Dr. Jaroslava Valenta a Dr. Rudolf Mareš (později zatčení, mučení a popravení), získali pro spolupráci v protinacistickém odboji. Stal se členem odbojové skupiny Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ), později začleněné do Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD). Jeho knihkupectví sloužilo jako „překladiště“[1] zpráv pro české rozhlasové vysílání exilové vlády v Londýně. V této "sběrně" zpráv pro šifrování[2] se také zprostředkévávaly schůzky odbojářů, předávaly peníze a balíčky na podporu postižených rodin, šířily tiskoviny.

Gestapo Bohumila Procházku zatklo 30. září 1940 a obvinilo jej (podle tehdejších zákonů) z „přípravy k velezradě“.[3] Po osmi měsících strávených ve vyšetřovací vazbě ve věznici na Pankráci a častých výsleších v Petschkově paláci byl poslán do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg, kde se stal 7. června 1941 häftlingem č. 37924. Mezi spoluvězni se tam setkal například s Ivanem Herbenem, Rudolfem Mertlíkem či Josefem Čapkem či s již dříve uvězněnými českými studenty. Také zde působil jako "knihovník", pečoval tu o tajnou knihovničku českých knih doručovaných vězňům ilegálně v potravinových balíčcích.

Na sklonku války, počínaje 21. dubnem 1945, byli vězni vláčeni pochodem smrti přes Wittstock, Grabow až do Criwitz nedaleko Schwerinu, kde je v blízkosti fronty opustily stráže SS a osvobodila americká armáda. Odtud vězni putovali pěšky do Neubrandenburgu, odkud je nákladní auta odvezla zpět do vlasti. Bohumil Procházka se vrátil domů 6. června 1945.

Mezitím v Praze zahynula při spojeneckém náletu 14. února 1945 jeho matka a synovec, jeho byt byl zcela zničen. Knihkupectví zůstalo po jeho zatčení otevřeno,[4] vedla jej jeho sestra Milada Zadáková.

Po válce se oženil s Lydií Štifterovou (1946) a vrátil se ke knihkupeckému povolání. Jeho plány založit vlastní nakladatelství – v nichž ho podporoval jeho dlouholetý přítel, vynikající vinohradský nakladatel František Laichter – zmařil únorový převrat 1948. Komunistický režim Procházkovo knihkupectví zestátnil v roce 1950. Zpočátku mohl zůstat vedoucím svého bývalého podniku v Anglické ulici, později byl přeložen jako vedoucí Knihy do Žitné ulice č. 14. V roce 1960 onemocněl na následky strádání v koncentračním táboře rakovinou tlustého střeva a nemoci podlehl na jaře roku 1963.

"V koncentračním táboře byla česká kniha jako poklad v křišťálové skříňce. Stále skrývat a tajně rozněcovat jeho čistou záři." Bohumil Procházka, Knihkupec v koncentráku (neotištěná vzpomínka z 26.7.1945)