Bohouškovice

Bohouškovice (německy Bohauschkowitz) je malá vesnice, část městyse Křemže v okrese Český Krumlov. Nachází se asi 2 km na sever od Křemže. Je zde evidováno 18 adres.[2]

Bohouškovice
Stavení čp. 12 u rozcestníku Bohouškovická myslivna
Lokalita
Charaktermalá vesnice
ObecKřemže
OkresČeský Krumlov
KrajJihočeský kraj
Historická zeměČechy
Zeměpisné souřadnice48°55′25″ s. š., 14°18′52″ v. d.
Základní informace
Počet obyvatel39 (2011)[1]
Katastrální územíKřemže (22,01 km²)
PSČ382 03
Počet domů15 (2011)[1]
Bohouškovice
Další údaje
Kód části obce75736
multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bohouškovice leží v katastrálním území Křemže o výměře 22,01 km².

Historie

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1312.[3] Po zavedení obecní samosprávy v roce 1848 se Bohouškovice staly součástí velké obce Křemže, která byla v roce 1884 rozdělena na čtyři obce samostatné – jednou z nich byla Mříč s Bohouškovicemi a Slavčí.[4]

Mineralogická lokalita

Bohouškovice patří k nejzajímavějším mineralogickým lokalitám v jižních Čechách. Zdejší nerosty vznikly převážně rozkladem hadců.

Opály a produkty jejich rozkladu

Hyalit (Bohouškovice)
leštěný černý opál s modrým chalcedonem (Bohouškovice)
mnohobarevný opál zbarvený sloučeninami železa, manganu a snad chromu (Bohouškovice)
kusový hyalit (Bohouškovice)

Opály lze najít prakticky na všech polích směrem dolů od vsi. Mimo obecný opál tu můžeme najít kusově mléčný opál, méně často hyalit - buďto jako rosolovité povlaky, nebo vzácněji kusový. Ostatní odrůdy vznikly příměstí dalších látek. Tzv. mechové opály jsou prostoupené wadovými sraženinami (směs oxidů a hydroxidů manganu) a mohou vycházet jak z mléčného opálu, vzácně z hyalitu, často z nevýrazně zabarveného opálu obecného. Oxidy a hydroxidy železa způsobují zabarvení žlutavé, červené až hnědé, přičemž průsvitné až průhledné opály těchto barev bývají označované jako ohnivé, opakní jako voskové.

Místním specifikem jsou zelené opály (někdy zvané jako prasopál), které vznikly proniknutím vodnatých křemičitanů niklu. Odstíny jsou od světlé, jablečné až po modrozelenou. V menší míře se lze setkat s opály namodralými či nafialovělými, které obarvily zřejmě sloučeniny manganu. Pokud je jejich koncentrace vysoká, vzniká (zvlášť v kombinaci s obsahem sloučenin železa) černý opál. Žlutavé zabarvení může být způsobeno i přítomností oxidu chromu.

Částečnou dehydratací opálu vznikají tzv. hydrofány, které ztrátou vody ztrácejí i lesk a barvy. Vodu jsou schopné opětovně nasát, ale na vzduchu ji znovu ztrácejí a blednou. Dalším produktem vzniku opálů jsou siliciofity, které vytvářejí kory, někdy s mikroskopickými krystalky křišťálu. Také se můžeme setkat s chalcedonem, čistým i zabarveným, případně rezavohnědou směsí opálu, chalcedonu a limonitu, která bývá někdy nazývána opáljaspis. Podobného charakteru jsou zelenavé hlízy, které však obarvily niklové sole. Bývají nazývány jako chryzopras, ale oproti známým polským chrazoprasům se liší - mají variabilnější barvu (od žlutozelené po modrozelenou) i strukturu, která někdy připomíná až rohovec.

Ostatní nerosty

Mimo opálů se na polích vyskytuje různobarevný křemen s rozptýlenými šupinkami slídy (aventurín), biotit, bronzit, diopsid, dialag, chlority, limonit (často ve směsi s opálem), magnezit, omfacit, wad (jako povlaky, výplně puklin nebo dendrity v opálech), rohovce, chryzotilový azbest a ortoklas.[5]

Pamětihodnosti

  • Boží muka

Reference

  1. Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. 21. prosince 2015. Dostupné online.
  2. Počet domů podle databáze ministerstva vnitra k 9. říjnu 2009
  3. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005. Díl 1. Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 204.
  4. NEJEDLÝ, František. Zpětný pohled na 2. tisíciletí. Křemežsko [online]. Obecní úřad v Křemži, prosinec 2000. Roč. 10, čís. 12. Dostupné online.
  5. OSWALD, Jan. Jihočeské nerosty a jejich naleziště. České Budějovice: krajské nakladatelství v Českých Budějovicích, 1959. 144 s. S. 27, 33, 66.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.