Bohnický ústavní hřbitov

Hřbitov byl dokončen a vysvěcen 12. září 1909 jako součást Psychiatrické léčebny v Bohnicích. Jako první zde byl pohřben 24. září 1909 jedenáctiletý pacient František Jankovský postižený hydrocefalem (vodnatelností mozku).[1][2] Ročně se zde pohřbívalo asi 80 pacientů v léčebně zemřelých.[1] Kromě pacientů zde našli místo odpočinku i jejich ošetřovatelé, řádové sestry, místní dělníci či úředníci.[1] V roce 1916 podlehli epidemii tyfu i italští vojáci z nedalekého zajateckého tábora.[1] Ti jsou zde rovněž pochováni.[1] Za první světové války byli do léčebny přesunuti chovanci psychiatrické léčebny z Tridentu.[1] Bohnický hřbitov se i těm, již zde zemřeli, stal místem posledního odpočinku.[1] Roku 1951 se zde přestalo pohřbívat a zároveň byl zrušen kostel a ústavní duchovní správa. Hřbitov byl 1. ledna 1963 předán Pohřební službě hl. m. Prahy. Ta jej nevyužívala a nechala jej zpustnout. Během let oficiálního provozu hřbitova zde bylo na ploše 2,5 hektaru pohřbeno na 4300 osob.[1] Dominantou hřbitova je kaple s márnicí a také mohyla vystavěná na památku vojákům a obětem první světové války, kteří v průběhu hospitalizace v ústavu zemřeli.[3]

V roce 1984 se v ponurých kulisách bohnického hřbitova filmovalo ukládání W. A. Mozarta do hromadného hrobu (scéna z filmu režiséra Miloše Formana Amadeus).[1] V roce 1989 místní kapličku vypálili vandalové.[1] Po požáru zbylo z kaple pouhé torzo.[1] Panuje oprávněná domněnka, že bohnický hřbitov je místem posledního spočinutí ostatků zavražděné mladé prostitutky Otýlie Vranské nebo těla vraha Gavrila Principa[1] (Poznatek o tom, že byl zde na „hřbitově bláznů“ uložen dne 1. května 1918 do neoznačeného hrobu Gavrilo Princip, zjistilo gestapo v září 1942, když se německým bezpečnostním složkám v Protektorátu Čechy a Morava podařilo rozbít ilegální odbojovou skupinu z Psychiatrické léčebny v Bohnicích.[1] Hrobník Slavata při výslechu uvedl, že byl Gavrilo Princip v seznamech uveden jako demobilizovaný kaprál Karel Chotěšovský od 28. pěšího pluku, který zemřel v bohnické léčebně na „úbytek mozku“.[1][4]) V roce 1996 nechala Margaret Thatcherová z tohoto hřbitova exhumovat ostatky, údajně patřící jednomu z předků svého manžela Denise Thatchera (1951–2003).[1]

„Dne 13. ledna 1917 dle nařízení odevzdány k účelům válečným zvony, a mezi nimi i zvon ze hřbitovní kaple ústavní v průměru 38 cm, a ve váze 30 kg. Duchovní správce sám ohledně zvonu žádného podání neučinil, a kdyby byl věděl, že bude udán také tento zvon ze hřbitova ústavního, byl by sám u c. k. vojenského velitelství vymohl, aby zvon zůstal vzhledem k tomu, že pro c. k. vojíny v ústavu zemřelé, bylo na hřbitově ústavním dle přání c. k. polního vrchního kuráta Voneše vyhlédnuto zvláštní prostranné místo pro jejich hroby a ústav sám, připojiv se v čele k dobrodincům, dal uprostřed tohoto místa postaviti obrovský pomník s nápisem: Corpora dant tumulo, sed patriae vitam (Těla jsou dána do hrobu, ale život vlasti). Nahoře v popředí jest hlava Kristova jako Domini pacis, a po straně jsou písmena Alfa a Omega. Návrh na pomník zdarma vyhotovil pan architekt František Thoř z Prahy. A železobetonový pomník sám zdarma zpracoval pan Scrivante z Troje. Ústav pak dodal potřebný materiál. Pomník měl býti vojensky vysvěcen v říjnu minulého roku, ale svěcení oddáleno až na konec května 1917. Vzhledem k stále vzrůstajícímu počtu úmrtí bylo nutno zakročiti u zemské správní komise o bezodkladné rozšíření ústavního hřbitova. Přes všechno namáhání duchovního správce vlekla se stavba zděného a dřevěného plotu při známé váhavosti vrchního inženýra Dvořáka krokem hlemýždím, až konečně v prosinci, a sice dne 15.12.1917, vysvěcen byl ústavní hřbitov vikářem Antonínem Brožem, farářem v Podolí, zároveň byl vysvěcen pomník pro vojíny v ústavu zemřelé a vykonána předepsaná pobožnost za všechny padlé naše hrdiny.“

—Otakar Hruška, Pamětní kniha duchovní správy Královského českého zemského ústavu pro choromyslné v Bohnicích

Dne 16. října 1932 byl arcibiskupem pražským, kardinálem Karlem Kašparem za přítomnosti italského velvyslance posvěcen druhý památník Italům, kteří byli roku 1916 evakuováni do Bohnic z ústavu pro choromyslné na Tridentském území. Jednalo se o dvě desky z Kararského mramoru zasazené do zdi u vchodu do hřbitovní kaple. Na deskách byly nápisy v italštině a češtině:

„Věčné památce 48 Tridentských choromyslných do tohoto ústavu převezených a zde zemřelých za strašné světové války, jejichž tělům na tomto hřbitově pohřbeným, nedostalo se se svrchovaného štěstí posledního odpočinku v osvobozené půdě vlasti.“

Pod deskami byly umístěny měděné skříňky s prstí z Tridentského hřbitova.[3]

V současné době^[kdy?] je hřbitov veřejnosti nepřístupný a velmi zchátralý. Většina bývalých hrobů je obrostlá břečťanem a zbylo zde jen velmi malé množství náhrobků. Bývalá kaple spolu s márnicí je v dezolátním stavu. Vzhledem k atmosféře místa a jeho pohnuté historii se zde občas konají noční komentované prohlídky pro zájemce.

1. listopadu 2014 sloužil P. Jan Kofroň slavnostní requiem za oběti první světové války u příležitostí stého výročí od jejího vypuknutí.[3]

Po jednáních, která započala v březnu 2015, dne 8. srpna 2018 rada hlavního města Prahy schválila bezúplatný převod hřbitova z vlastnictví České republiky na hlavní město Prahu a pod správu městské části Praha 8. V rámci obnovy mají být stabilizovány obvodové zdi i kaple a zredukovány náletové dřeviny, popínavý břečťan má být na hřbitově kvůli zachování atmosféry ponechán. Hřbitov má zůstat nadále uzavřený, ale městská část v něm plánuje pořádat komentované prohlídky.[5]

V bezprostřední blízkosti hlavní brány se nachází zahrádkářská osada a zvířecí hřbitov (v současné době pietní park), směrem dál na východ pak vlastní areál nemocnice a Staré Bohnice.

• 
  Hlavní alej hřbitova
• 
  Mohyla padlých a obětí v 1. světové válce

• KOVAŘÍK, Petr. Klíč k pražským hřbitovům. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 369 s. ISBN 80-7106-486-6. S. 291–292.
• HRUŠKA, Otakar: Pamětní kniha duchovní správy Královského českého zemského ústavu pro choromyslné v Bohnicích (archív PNB).
• TICHÝ, Josef: Historie Bohnické psychiatrie. Galén, 2006.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bohnický ústavní hřbitov na Wikimedia Commons
• Orientační plán Prahy a obcí sousedních: mapový list č. 1. Vydáno v lednu 1912. Měřítko 1 : 5000. Reprodukce Unie v Praze. Nákladem obce pražské. Nakreslil Stavební úřad odbor II. Vlastník: Národní technické muzeum.
• Článek v měsíčníku Osmička o hřbitově (str. 34)
• Článek v měsíčníku Osmička o prohlídkách (str. 40)
• Hřbitov chovanců Ústavu pro choromyslné (článek na webu „Praha neznámá“ ze dne 24. dubna 2014)
• Tajemství bohnického hřbitova (článek na novinkách.cz ze dne 26. prosince 2019)
• Hřbitov bláznů přechází pod správu Prahy 8, bude v něm pořádat prohlídky (článek na idnes.cz ze dne 9. srpna 2018)