Bliss-Leavitt Mark 13

Pohonný systém torpéda Mark 13: Zcela vlevo je rozříznutá nádrž na stlačený vzduch, napravo od ní je rozříznutá palivová nádrž. Následuje přepážka, která odděluje palivovou sekci od turbínové a převodové sekce v zadní části torpéda. Jeden ze dvou rotorů plynové turbíny je vidět vlevo nahoře (druhý je zakrytovaný). Napravo pod ním se nachází ozubené převody převádějící otáčky turbíny na vnitřní a vnější hřídel. Napravo nahoře je výfuková trubka odvádějící spaliny do zadní části torpéda, pod ní je vidět vnější hřídel pohánějící přední vrtuli. Vedle hřídele u ozubených kol je hloubkoměr a pod hřídelí vpravo je gyroskop.[5]

Mark 13 poháněla plynová turbína se dvěma protiběžnými rotory, které společně přes převod poháněly dvě čtyřlisté protiběžné vrtule. Plyn pro pohon turbíny vznikal spalováním alkoholu za pomoci stlačeného vzduchu a vstřikování sladké vody do spalovací komory (tzv. systém Wet-heater). Voda ochlazovala spalovací komoru a po přeměně v páru zvyšovala výkon turbíny. Směs spalin a páry byla po průchodu turbínou vyfukována zadní částí torpéda.[5][3][9] Unikající spaliny vytvářely viditelnou stopu na hladině za torpédem.

Na rozdíl od torpéd Mark 14 (pro ponorky) a Mark 15 (pro nadhladinové torpédomety), se kterými bylo po konstrukční stránce podobné, nemělo letecké torpédo Mark 13 možnost nastavit rychlost (a tím pádem i dosah) a k cíli se přibližovalo rychlostí 33,5 uzlů (62,0 km/h).[5][6]

Torpédo Mark 13 bylo vybaveno pouze kontaktním zapalovačem Mark 4, který byl spolehlivější než Mark 6 u torpéd Mark 14 a 15 díky nižší rychlosti při nárazu a díky absenci nespolehlivého magnetického detektoru.[4][7]

Pozdější upravený model torpéda, který se dal shazovat z větších výšek a při vyšších rychlostech, vstupoval do vody pod úhlem 26 až 30 °, přičemž se mohl ponořit až do hloubky 150 stop (45,7 m). Po 200 yardech (182,9 m) se torpédo odjistilo a po dalších 100 yardech (91,4) vystoupalo na přednastavenou hloubku. Ta se nastavovala před startem letounu podle charakteru předpokládaného cíle, ale bylo jí možné změnit i za letu podle aktuální situace. Maximální nastavitelná hloubka pro Mark 13 byla 50 stop (15,2 m).[3]

Japonská nákladní loď Amagisan Maru zasažená torpédem Mark 13 během operace Hailstone 17. února 1944. Lze rozpoznat i stopu zanechanou torpédem na hladině.

Poprvé bylo Mark 13 nasazeno proti nepříteli 1. února 1942 během nájezdu na Marshallovy ostrovy. Ráno toho dne zaútočilo devět TBD-1 Devastator od VT-6 z USS Enterprise, které vedl LCDR Lance E. Massey, na japonské lodě v laguně atolu Kwajalein.[10] Americkým letounům se podařilo potopit transportní loď Bordeaux Maru a poškodit cvičný křižník Katori, minonosku Tokiwa, ponorku I-23, mateřskou loď ponorek Jasukuni Maru, tankery Toa Maru a Hojo Maru a některá další plavidla.[11] Není známo, zda se některá z těchto lodí stala obětí torpéd Mark 13, či zda všechna podlehla pumám ostatních letounů.

Během následujícího nájezdu na Lae a Salamaua 10. března 1942 se třinácti torpédy vyzbrojeným TBD-1 od VT-2 z USS Lexington podařilo potopit armádní transport Jokohama Maru, která byla zasažena nejméně jedním torpédem. Ostatní torpéda buďto selhala nebo se zaryla do dna mělkého přístavu.[12]

Dne 4. května 1942 zaznamenali letci VT-5 z USS Yorktown pouze jeden zásah na torpédoborci Kikizuki při spotřebě 23 torpéd.[13] Během bitvy v Korálovém moři byla 7. května letadlová loď Šóhó zasažena nejméně sedmi z 22 vypuštěných torpéd Mark 13.[14] Během útoku na Šókaku a Zuikaku následujícího dne ani jedno z 20 torpéd, vypuštěných letci VT-2 a VT-5, nezasáhlo.[15]

Naprostou katastrofu pro torpédonosné letouny znamenala bitva u Midway, kde utrpěly těžké ztráty nejenom torpédové bombardéry námořnictva (TBD od VT-8, VT-6 a VT-3 a nové TBF-1 od VT-8 na Midway), ale i nasazené armádní torpédonosné B-26. Jediným úspěchem amerických torpéd během této bitvy bylo poškození tankeru Akebono Maru jedním torpédem svrženým PBY-5A Catalinou v noci na 4. června.[16] USAAF rovněž nasadilo torpédy Mark 13 vyzbrojené B-26 při obraně Aleut během japonské operace AL, ale rovněž nedosáhlo žádného úspěchu.[17]

Během bitvy u východních Šalomounů bylo použito celkem dvanáct torpéd Mark 13, z toho sedm proti letadlové lodi Rjúdžó. Ta se po zásahu jedním torpédem (není jednoznačné, zda loď nebyla zasažena i několika pumami) potopila.[18]

Během bitvy ve Filipínském moři byla jedním torpédem zasažena letadlová loď Hijó, což přispělo k jejímu potopení.[19]

Na podzim 1944 byly bojové jednotky přezbrojeny na nový model torpéda Mark 13.[3]

Během série bitev u Leyte byla nejprve během bitvy v Sibuyanském moři potopena bitevní loď Musaši, kterou vedle pum zasáhlo 11 až 19 torpéd Mark 13.[20] Během bitvy u mysu Engaño byly torpédy zasaženy letadlové lodě Zuikaku (16 torpéd a pumy),[21] Čitose (až tři torpéda),[22] a Zuihó (dvě torpéda a pumy).[23] Nakonec během bitvy u ostrova Samar torpédům Mark 13 Avengerů z eskortních letadlových lodí padl za oběť těžký křižník Čikuma.[24] I nadále se torpéda Mark 13 uplatňovala při likvidaci císařského námořnictva během bojů o Filipíny, mimo jiné při potopení těžkých křižníků Nači a Kumano.

Během americké reakce na japonskou operaci Ten-gó byl sedmi torpédy (a několika pumami) zasažen a následně potopen lehký křižník Jahagi[25] a o něco později ho po minimálně deseti torpédech a několika pumách následovala i bitevní loď Jamato.[26]

Celkem bylo během druhé světové války s torpédem Mark 13 podle US Naval Weapons od Normana Friedmana podniknuto 1287 torpédových útoků a bylo docíleno 514 zásahů, což dává úspěšnost 39,9 %. Koncem války dokonce US Navy považovalo Mark 13 za nejlepší letecké torpédo a ponechalo si ho ve výzbroji až do roku 1950.[3]