Blahočiní

Blahočiní (rusky благочи́ние), příp. blahočinný okres (благочиннический округ) je správní, respektive úřední jednotka Ruské pravoslavné církve, části eparchie, sdružující skupinu farností, které jsou ve vzájemném bezprostředním územním sousedství. V čele stojí blagočinný (благочинный).

Analogickou institucí v římskokatolické církvi je děkanát, nebo proboštství v luteránských církvích.

Dějiny

Zakládání okresů v rámci eparchie, spravovaných zvláštním dohlížejícím duchovním, podřízeným přímo episkopům, bylo známo již v minulosti. Tito dohlížející duchovní byli kdysi známi jako chorepiskopové či periodeutové, později na Rusi jako десятинники (děsjatinnik / desátník - srov. latinsky decanus / děkan) a popští starostové a od první půli 18. století jako благочинные (blagočinnyj). Dříve se blagočinské okresy nazývaly též сороки (soroky) — odtud pak pochází ruské pojmenování Moskvy jako „města čtyřiceti soroků“ („город сорока сороков“).

Nejvyšším jmenným nařízením z prosince 1797, vyhlášeném výnosem Posvátného synodu z 24. března 1799, byla z důvodu zlepšení podmínek pro výkon povinností představených klášterů, episkopům udělena pravomoc, jednoho z představených jmenovat „blahočinným“ nad kláštery eparchie. Tímto způsobem na počátku 19. století v Ruské pravoslavné církvi vznikly dva typy blahočiní:

  • sdružující farnosti nacházející se v bezprostřední blízkosti jedna od druhé, podle územní náležitosti
  • klášterní blahočiní, sdružující kláštery eparchie.

Na počátku 20. století farní blahočiní obvykle zahrnovalo 10-30 sousedních chrámů. Bylo-li v okrese více než 15 farností, mohl být blahočinnému přidělen pomocník. Klášterních blahočiní v eparchii mohlo být více, v závislosti na množství klášterů. V případě správy ženských monastýrů mohla být jmenována „смотрительница благочиния“ z řad igumenek (nebo starších sester kláštera, byl-li jen jeden). Byl také jeden blahočinný stavropegiálních klášterů.

Ve 20. století v Ruské církvi existovala taktéž tzv. patriarší neboli stavropegiální blahočiní v zahraničí. Péče o ně byla svěřována jakémukoli archijereji, přičemž tato blahočiní byla podřízena přímo patriarchovi a nebyla již zahrnuta do eparchie. V současné době existují blahočiní holandské, turkmenské a jugoslávské.

S rozšířením působnosti Ruské církve do dalších zemí Evropy ve 20. století, se zdejší pravoslavná blahočiní začala nazývat děkanáty a jejich představení děkany (latinsky doslova „desátníky“, jako kdysi v Rusku).

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Благочиние na ruské Wikipedii.

Literatura

Související články
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.