Vilemína z Milána

Původ Vilemíny je obestřen nejasnostmi, jediným vodítkem jsou inkviziční výslechy jejích stoupenců z roku 1300. Podle svých stoupenců se Vilemína narodila o Letnicích a byla dcerou českého krále, kterým by z logiky věci byl Přemysl Otakar I., a kdyby šlo o manželskou dceru, byla by její matkou Konstancie Uherská. Toto přesvědčení, zachycené pouze v dochovaných záznamech jejich procesu, podporoval zejména její obdivovatel Ondřej Saramita. Na základě tohoto pramene ji František Palacký zařadil do genealogie Přemyslovců a rekonstruoval její české jméno v podobě Blažena. Spekulovalo se o tom, že Vilemína byla pravděpodobně nucena odejít z českých zemí z důvodu porážky jejího synovce Přemysla Otakara II. habsburským vojskem. [1] Pochybnosti o tom, že skutečně byla dcerou českého krále, vyvstaly v historické obci již v 19. století a trvají dodnes. V současné době se většina badatelů (mezi nimi Josef Žemlička) přiklání spíše k mínění, že jde o zbožnou legendu Vilemíniných uctívačů, a Vilemínin skutečný původ pokládá za nejistý. Tvorbě legend kolem jejího původu nasvědčuje i zpráva v Kolmarské kronice z roku 1301: „V předešlém roce přišla z Anglie velmi krásná a stejně tak výřečná žena, která říkala, že je Duchem svatým vtěleným pro spásu žen, a křtila ženy ve jménu Otce, Syna a sebe.“^[zdroj?]

Vilemína spolu se svým synem, o němž není nic dalšího známo, dorazila do Milána roku 1260–1270 neznámo odkud a usadila se zde. I přesto, že přesvědčení jejích stoupenců vykazuje určité podobnosti s jinými nekonformními skupinami severní Itálie té doby, např. herezi svobodného ducha a valdenskými, její spojitost s těmito skupinami nebyla dokázána. Ve výpovědích z inkvizičního spisu je popisována jako osoba, která žila skromný život v domku poskytnutém jí (patrně výměnou za slib zbožného odkazu) opatstvím Chiaravalle, oblékala se do prostých šatů, věnovala se charitativní činnosti a vždy byla obklopena svými obdivovateli. [2] Pravděpodobným datem jejího úmrtí je 24. srpen 1281.

Záznamy jsou skrovné, ale uvádí se, že Vilemínin zbožný život započal v roce 1262. Postupně začala přitahovat stoupence z různých, i vyšších společenských vrstev.[3] Někteří její stoupenci, později nazvaní vilemínité, ji vnímali jako ženské vtělení Ducha svatého a přisuzovali ji léčitelské schopnosti. Za nejvýznamnější osobnosti této skupiny jsou považováni Ondřej Saramita a Manfréda z Pirovana, kteří Vilemínu uctívali a kult udržovali i po její smrti.[4] Vilemína o sobě sama jako o vtělení Ducha svatého nemluvila. Byla úzce spjata s cisterciáckým klášterem v Chiaravalle, kam byly poté převezeny její ostatky. [5] Toto místo také sloužilo k pozdější rituální činnosti vileminitů. Na začátku inkvizičního procesu v roce 1300 byla považována za světici, nicméně na základě výpovědí svědků byla prohlášena za kacířku a její ostatky byly spáleny souběžně s upálením Manfrédy a Ondřeje.

Vilemína se stala jednou z postav historického románu Dítě z Apulie od spisovatelky Ludmily Vaňkové.