Bitva u Sarhu

Bitva u Sarhu (čínsky v českém přepisu Sa-er-chu č’-čan, znaky zjednodušené 萨尔浒之战, tradiční 薩爾滸之戰) byla bitva mezi armádou čínské říše Ming a vojskem džürčenské říše Pozdní Ťin v dubnu 1619 u hory Sarhu v moderní prefektuře Fu-šun v severočínské provincii Liao-ning. Bitvu vyprovokovalo ťinské dobytí mingského města Fu-šun roku 1618, po rozsáhlých přípravách vytáhly čtyři mingské armády proti ťinskému hlavnímu městu Hetuala. Ťinský vládce Nurhači se svým vojskem však tři z mingských armád rozdrtil, pouze čtvrtá ustoupila ještě před bojem.

Bitva u Sarhu
trvání: 14.18. dubna 1619
místo: Fu-šun
výsledek: porážka čínské říše Ming džürčenskou říší Pozdní Ťin
strany
říše Ming říše Pozdní Ťin
velitelé
Jang Chao, Ma Lin, Tu Sung, Li Žu-po a Liou Tching Nurhači

síla
90–100 tisíc mingských vojáků[1] (v tom 13 tisíc korejských a džürčenských spojenců) kolem 60 tisíc[1]
ztráty
asi 45 tisíc asi 5 tisíc
Bitva u Sarhu. Ilustrace z Nurhačiho životopisu, 1635

Před bitvou

Od roku 1583 začal Nurhači, náčelník jednoho z mnoha džürčenských kmenů jižního Mandžuska, budovat vlastní stát. Sjednocoval Džürčeny, zpočátku s blahovolnou podporou mingské strany (zejména generála Li Čcheng-lianga); od roku 1587 někteří mingští představitelé soudili, že nepřiměřeně zesílil a žádali jeho zničení, záležitost však uvázla v diskuzích uvnitř mingské administrativy.[2] Nurhači sám uznával podřízený vztah k říši Ming a roku 1590 a znova roku 1597 osobně přijel s tributem do Pekingu. Začátkem 90. let již nabyl velké síly, tehdejšími pozorovateli odhadované na 30–40 tisíc jezdců a o 10 tisíc více pěšáků. Jeho nabídka vést své vojsko do Koreje na pomoc mingské armádě vyslané proti japonským útočníkům (v takzvané Imdžinské válce) byla mingskými úřady s díky odmítnuta. V rámci budování státu roku 1599 zavedl nové, mandžuské písmo, a roku 1601 novou organizaci vojska a společnosti podle korouhví. Roku 1603 dohodl s mingskými generály v Liao-tungu vymezení hranic.[2]

Roku 1608 mingská vláda odvolala Li Čcheng-lianga, nový velitel vojsk v Liao-tungu Siung Tching-pi zaujal vůči Nurhačimu obezřetnější postoj a podporoval jeho mongolské a džüčenské oponenty.[3] Vztahy Nurhačiho státu s Mingy se poté zhoršovaly, s tím jak Nurhači od roku 1611 přestal přinášet tribut, pokračoval v podrobování si džürčenských kmenů a roku 1616 se dokonce vyhlásil císařem říše (Pozdní) Ťin a začal považovat svůj stát za rovnocenný mingskému.[4]

Do roku 1618 Nurhači ovládl všechny džürčenské kmeny kromě Jehe a Hajsi, které byly pod mingskou ochranou a tedy útok na ně by vyvolal válku s mingskou Čínou. Nurhači válku vyprovokoval dobytím mingského Fu-šunu v květnu 1618,[5] přičemž velitel fušunské posádky Li Jung-fang se vzdal a přešel na džürčenskou stranu. Mingský velitel Liao-tungu vzápětí vyslal 10 tisíc vojáků dobýt Fu-šun zpět, byli však rozdrceni připraveným čtyřtisícovým džürčenským oddílem, takže přežila jen pětina z nich. Džürčeni se poté stáhli do svého hlavního města Hetualy a slavili vítězství.[6]

Bitva

Bitva u Sarhu (1619)

Další mingská odvetná výprava vyrazila do útoku po rozsáhlých a nákladných přípravách[pozn. 1] začátkem dubna 1619. Celkovým velením byl pověřen státník a vojevůdce Jang Chao, vojsko bylo rozděleno do čtyř sborů v jejichž čele stáli (od severu k jihu) zkušení generálové Ma Lin, Tu Sung, Li Žu-po a Liou Tching. Mingská vojska měla asi 100 tisíc mužů, v tom 83 tisíc Číňanů, zbytek zahrnoval korejské a džürčenské spojence. Nurhači disponoval 50–60 tisíci vojáků, v kontrastu k Číňanům je však nerozdělil,[5] využil znalosti terénu, počasí a mobility[8] a se svou armádou rozdrtil jednotlivé mingské sbory jeden po druhém.

Nurhači proti armádám Ma Lina, Li Žu Poa a Liou Tchinga vyslal pouze nevelké, několikasetčlenné oddíly, které měly za úkol znepokojovat a zpomalovat postup Číňanů, zbytek své armády soustředil proti armádě Tu Sunga.[9] Tu Sung vyrazil s 25–30 tisíci vojáky z Fu-šunu na západ a v touze po vítězství se snažil předstihnout ostatní mingské armády.[9] Dne 14. dubna dosáhl řeky Chan a uviděl ťinská opevnění na druhém břehu. Přikázal neprodleně překročit řeku, úspěšně zahnal ťinský předvoj, vzápětí však rozdělenou mingskou armádu (jejíž část s dělostřelectvem zůstala za řekou) obchvátily hlavní ťinské síly a rozdrtily. Tu Sungův osud je neznámý, zřejmě padl v boji.[10][11] Na druhý den se Nurhačiho armáda přesunula severněji proti sboru Ma Lina. Tn se dozvěděl o osudu Tu Sungovy armády a usadil své vojsko v opevněném táboře. Džürčeni nejdříve zlikvidovali mingské hlídky a z okolních kopců se vrhli na tábor. Mingští vojáci, pod dojmem zvěstí o džürčenském vítězství předešlého dne, zpanikařili a byli poraženi. Ma Linovi se podařilo uniknout.[12][13] Hlavní síly Džürčenů se poté přesunuly na jih, proti dvěma zbylým mingským armádám. Jang Chao dotyčným armádám vydal příkaz stáhnout se, Li Žu-po s relativně nevelkými ztrátami ustoupil, k Liou Tchingovi se však rozkaz k ústupu nedostal. Jeho armáda postoupila až na 30 km na jih od Hetualy, 20. dubna ji útok Džürčenů zastihl roztaženou do pochové kolony. Zprvu se ubránili, následnému útoku a obchvatu džürčenské jízdy však podlehli. Liou Tching v boji zahynul.[14][15] V bojích mingské armády ztratily kolem 45 tisíc vojáků, ťinské ztráty dosáhly snad 5 tisíců.[16]

Následky

Po vítězství nad Mingy Nurhači připojil zbývající Džürčeny a v létě 1619 obsadil Kchaj-jüan (přičemž zahynul generál Ma Lin) a Tchie-ling na severu Liao-tungu.[14] Li Žu-po, obviněný ze zbabělosti, pod tíhou kritiky spáchal sebevraždu,[8] Jang Chao byl uvězněn a roku 1629 popraven.[16] Velení v Liao-tungu převzal Siung Tching-pi, s úkolem zajistit obranu regionu.[17]

Odkazy

Poznámky

  1. K získání prostředků na vybavení vojsk v Liao-tungu byla v letech 1618–1620 třikrát zvýšena pozemková daň.[7]

Reference

  1. SWOPE, Kenneth M. The Military Collapse of China's Ming Dynasty, 1618-44. Abington, Oxon: Routledge, 2014. 292 s. ISBN 1134462166, ISBN 9781134462162. S. 20. (anglicky)
  2. HUANG, Ray. The Lung-ch'ing and Wan-li reigns, 1567—1620. In: TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W. The Cambridge History of China. Volume 8, The Ming Dynasty 1368-1644, Part 2. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [Dále jen Huang (1988)]. ISBN 0521243335. S. 511–584, na s. 575–576. (anglicky)
  3. Swope (2014), s. 17.
  4. Swope (2014), s. 18–19.
  5. Huang (1988), s. 577–583.
  6. Swope (2014), s. 13.
  7. ATWELL, William. The T'ai-ch'ang, T'ien-ch'i, and Ch'ung-chen reigns, 1620–1644. In: TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W. The Cambridge History of China. Volume 8, The Ming Dynasty 1368-1644, Part 2. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [Dále jen Atwell (1988)]. ISBN 0521243335. S. 585–640, na s. 590. (anglicky)
  8. Swope (2009), s. 14.
  9. Swope (2014), s. 20.
  10. Huang (1988), s. 581–582.
  11. Swope (2014), s. 20–22.
  12. Huang (1988), s. 582.
  13. Swope (2014), s. 22.
  14. Huang (1988), s. 583.
  15. Swope (2014), s. 22–23.
  16. Swope (2014), s. 23.
  17. Swope (2014), s. 25.


This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.