Bitva u Pelagonie

Bitva u Pelagonie se odehrála v září roku 1259, mezi Nikájským císařstvím, které zde stálo proti knížectví Achajskému, despotátu Epirskému a království Sicilskému. Byla to rozhodující událost v dějinách Blízkého východu, která byla předzvěstí byzantského znovudobytí Konstantinopole a konce Latinského císařství.

Bitva u Pelagonie
konflikt: Byzantsko-franské války
Michael VIII., obnovitel Byzantské říše na minci
trvání: Září 1259 místo: Pelagonie výsledek: rozhodné vítězství Nikájského císařství
strany
Nikájské císařství	Epirský despotát Achajské knížectví Athénské vévodství Vévodství Naxos Negropontská triarchie Sicilské království
velitelé
Jan Palailogos Alexios Strategopoulos Jan Dukas	Michael II. Komnenos Dukas Jan Dukas (přeběhl) Vilém II. z Villehardouinu Geoffroy z Briel Angelo Sanudo
síla
6 000 mužů	neznámý, ovšem v početní přesile
ztráty
neznámé	neznámé

Nikájský císař Theodoros II. Laskaris zemřel roku 1258 a jeho nástupcem se stal jeho nezletilý syn Jan IV. Dukas Laskaris, jehož regentem a spolucísařem se stal Michael VIII. Palaiologos, který se snažil o obnovu Byzantského císařství. V roce 1259 se achájský kníže Vilém II. z Villehardouinu oženil s dcerou epirského despoty Michaela II. a upevnili tak spolu spojenectví proti Nikáji. S nimi se spojil také sicilský král Manfred, který jim poslal 400 rytířů.

Tak roku 1259 Nikáju napadla Thesálie ve spojení s Achájou a Epirem. Společně postupovali na sever, aby vyplenili evropská území patřící Nikájskému císařství. V čele byzantské armády vyrazili bratr císaře Michaela – Jan Palailogos a Theodoros Dukas, bratr epirského despoty Michaela. Podle francouzské kroniky Morea, sestávala nikájská armáda hlavně z tureckých žoldnéřů a žoldnéřů mnoha dalších národností, avšak počet celkové armády může být lehce nadsazen. Theodoros Dukas shromáždil místní rolníky a se svou armádou rozbil tábor na kopcích, aby měl výhled do krajiny. Theodor pak poslal k Michaelovi II. falešného dezertéra, aby roznesl zprávy o tom, jak jsou nikájské síly velké a také ho obvinil z útoku na člena své rodiny. Vévoda z Korutan, který zde stál také v čele 300 Němců, nevěřil dezertérovi a přesvědčil Achájské, aby zůstali na bojišti. Michael II. zatím v noci přeběhl na stranu Nikáje, podle Georgose Pachymera proto, že se jeho nemanželský syn Jan pohádal s Vilémem.

Michael VIII. obnovitel Byzantské říše

Druhý den vévoda korutanský se svými oddíly napadl své rodáky na straně Nikáji, avšak padl v boji. Maďarští lučištníci pak postříleli koně na achájské straně, jejichž rytíři byli bez koní bezbranní. Achájští pěšáci se rozprchli a rytíři se vzdali. Vilém byl zajat a předveden před Jana Palailoga, poté se musel vzdát své klíčové pevnosti Mystras na Peloponésu, než byl propuštěn.

Jan Palailogos pokračoval v tažení až k Thébám. Achájské knížectví, které bylo po čtvrté křížové výpravě v Řecku nejmocnějším státním útvarem, se nyní stalo vazalem. Nejmocnějším franským státem se nyní stalo Athénské vévodství. A Michael VIII. mohl nyní naplánovat převzetí Konstantinopole.

Problém kroniky Morea je její tvrzení o přítomnosti vévody z Korutan, tehdejším vévodou byl Oldřich III. a ten vládl ještě mnoho let po bitvě. Zřejmě se jednalo o fiktivní postavu, která měla být protiváhou k achájskému knížeti.