Bitva u Chrastavy

Koncem měsíce července 1428 zahájilo polní vojsko sirotků obléhání hradu Lichtenburka, z nějž purkrabí Jan Městecký jménem Liška, ve spolupráci s loupeživým rytířem Oldřichem Močihubem z Královic, ovládal podhůří Železných Hor a horní Posázaví.[1] Dobře situovaná posádka kladla houževnatý odpor, v jehož důsledku začali husité pociťovat nedostatek spíže. Proto 1. listopadu pět sirotčích houfů pod velením hejtmana Jana Královce vyrazilo na kořistní výpad směrem do Horní Lužice. V průběhu rejsy tyto oddíly vyplenily okolí Žitavy a Löbau a do Čech se vracely směrem k Hrádku nad Nisou. Vozy naplněné kořistí však výpravu značně zpomalovaly, čehož využili velitelé žitavské a zhořelecké hotovosti, hornolužický fojt a hejtman krále Zikmunda Lucemburského v knížectví Svídnicko–javorském Albrecht z Koldic a dolnolužický fojt Hanuš z Polenska, kteří napadli zadní voj kolony u Machendorfu.[2]

Z běžně dostupných českých písemných pramenů o bitvě z 11. listopadu 1428 velmi lakonicky hovoří pouze Staré letopisy české, soubor drobných kronik, psaných od sklonku bojovného husitství jako pokračování různých starších kronikářských prací, které jako první do jediného díla soustředil historik František Palacký.

Mimo tuto práci se o události hovoří i anonymní dílo přímého účastníka husitských válek s názvem Kronika starého pražského kolegiáta.[4] Ze zahraničních autorů o střetnutí hovoří dvorní životopisec krále Zikmunda Lucemburského Eberhard Windecke (Denkwürdigkeiten zur Geschichte des Zeitalters Kaiser Sigmunds), jenž událost považoval za vítězství, které připisoval pouze Hanušovi z Polenska.[5] O střetnutí se ve své literární práci zmiňuje i žitavský městský úředník Johannes von Guben (Jahrbuecher des zittauischen Stadtschreibers Johannes von Guben und einiger seiner Amtsnachfolger).[6][7]

Podle výše zmiňovaných textů je pravděpodobné, že útok na zadní voj byl pro sirotky naprostým překvapením. Hned při prvním úderu ztratili většinu spížních vozů a zhruba 400 vojáků ponechaných k jejich obraně. Někteří byli zabiti na místě, jiní utopeni, další byli upáleni ve stodolách. Zbytek husitského vojska se dal patrně na kvapný ústup. Jan Královec však dokázal své muže včas zkonsolidovat a vzápětí s nimi provedl zdařilý protiútok. Po nastalém střetnutí, v jehož průběhu našel smrt i žitavský fojt, lužické oddíly opustily bojiště.[6]

Ačkoli sirotci přinutili protivníka ustoupit, získat zpět spížní vozy se jim nepodařilo. Další cesta Jana Královce proto nevedla k Lichtemburku, ale na domovské Hradecko. Zde shromáždil nové posily, s nimiž o několik dní později vyrazil na rejsu směřující do Kladska a později i do Slezska. Tato akce, k níž se připojili i husité z Moravy, byla již mnohem zdařilejší a k Lichtemburku se výprava vrátila obtížená značnou kořistí.[8] Navzdory tomuto úspěchu se 300 obránců pevnosti vzdalo teprve rok a čtvrt po zahájení obléhání (25. listopadu 1429).[9]