Bitva u Actia

Námořní bitva u Actia se odehrála 2. září roku 31 př. n. l. poblíž mysu Aktion v severní Akarnánii při vjezdu z Ionského moře do Ambrakijského zálivu v Řecku. Šlo o rozhodující střetnutí mezi dvěma nejsilnějšími členy druhého triumvirátu: Marcem Antoniem a Octavianem.

Bitva u Actia
konflikt: Římská občanská válka

Lorenzo A. Castro:bitva u Actia, 1672
trvání: 2. září roku 31 př. n. l.
místo: Iónské moře, poblíž římské kolonie Actium, Řecko
výsledek: vítězství Gaia Julia Caesara Octaviana (Gaia Octavia)
strany
římští stoupenci Octaviana římští stoupenci Marka Antonia
Ptolemaiovská říše Ptolemaiovská říše
velitelé
Marcus Agrippa
Octavian Caesar
Lucius Arruntius
Marcus Lurius
Marcus Antonius
Gaius Sosius
Lucius Gellius Publicola
Kleopatra VII.

síla
250 válečných lodí
16 000 legionářů na moři
3 000 lučištníků
140 válečných lodí
30–50 transportních a
60 egyptských válečných lodí
20 000 legionářů na moři
2 000 lučištníků
ztráty
kolem 2 500 mužů většina Antoniovy flotily
5 000 mužů
200 lodí potopeno nebo
zajato

Předchozí události

Po zavraždění Gaia Julia Caesara nastalo v Římské republice období bezvládí, které vyústilo ve spojenectví mezi Caesarovým nejvyšším vojenským velitelem Marcem Antoniem a Caesarovým adoptivním synem Octavianem, doprovázené vzájemnou nevraživostí. Kompromis, na němž se spojenectví zakládalo, spočíval v rozdělení rozsáhlého římského teritoria. Západní Středomoří a Itálii získal pod svou správu Octavianus, Antonius pak Blízký Východ a Řecko. Dohodu pak zpečetil Antonius sňatkem s Octavianovou sestrou Octavií Minor. Roku 37 př. n. l. se Antonius na svém tažení proti Parthům setkal v Sýrii s Kleopatrou, která mu přivedla dvojčata, jež mu porodila – chlapce Alexandra Helia a dceru Kleopatru Seléné. Antonius se s ní oženil podle egyptského zvyku; později zplodil dalšího syna Ptolemaia Filadelfa. Podporuje Kleopatru v jejím úsilí o obnovení ptolemaiovské říše. Antonius po katastrofální bitvě s Parthy odchází do Alexandrie, kde rozděluje východní území římského teritoria mezi Kleopatru a své děti. S Octavií se rozvedl. V Římě zejména pak prosazoval Caesarova a Kleopatřina syna Caesariona jako jediného legitimního dědice Caesara. Senát postavil Antonia mimo zákon a Kleopatře vyhlásil válku.

Bitva

2. září roku 31 př. n. l., nedaleko mysu Aktion, došlo mezi Markem Antoniem, Kleopatrou a Octavianem k rozhodující námořní bitvě o nadvládu nad římským světem, která položila základ novému uspořádání římského státu nazývaného pro příště Imperium Romanum.

Antoniovo vojsko tábořící před bitvou na okraji bažinaté nížiny u mysu Aktion, sužované malárií, odříznuté od zásobování, čelilo neustále zhoršující se situaci. Velká část veslařů zemřela, navíc vojáci nesli nelibě vlajku s portrétem Kleopatry, pod kterou měli bojovat; někteří proto dezertovali k Octavianovi. Antonius spálil část loďstva, pro které postrádal veslaře, a připravil se s Kleopatrou k přesunu vojenských sil na jih Ambrakijského zálivu. Druhého září vyplul s 230 loděmi na otevřené moře. Zde jej očekávala téměř dvojnásobná přesila lodí Octaviana a Marca Vipsania Agrippy, které mu v oblouku od severu k jihu zablokovaly cestu. Antoniovi nezbývalo než držet své lodi těsně u sebe a čekat. Doufal, že s využitím velkých lodí zatlačí severní křídlo Agrippova loďstva. Octavianovy a Agrippovy lodě však zůstaly stát mimo dosah. Antonius byl nucen krátce po poledni roztáhnout linii a přejít od obrany pobřeží k útoku. Jeho lodě postrádaly dostatečnou posádku, a tudíž se nedaly plně využít pro bojovou taktiku, k níž byly navrženy, tj. dostatečná rychlost potřebná k proražení nepřátelské lodi zobcem. Octavianovy lehčí liburnské lodě manévrovaly tak, aby se veslaři Antoniových lodí unavili. Pak je napadaly a postupně obkličovaly. Vojáci vrhali na nepřátelské lodi kamenné střely z katapultů a praků a stříleli šípy z balist a luků. Stále více Antoniových lodí bylo obklíčeno a vyřazeno z boje.

Kleopatra nečekaně proplula s šedesáti loděmi středem bitvy, vztyčila plachty a zamířila na jih. Bylo to znamení k ústupu, avšak Antoniovy lodě zůstaly obklíčené Octavianovým loďstvem. Antonius je proto opustil a na malém člunu proklouzl Octavianovu linií. Z celkem pěti set lodí Antonia a Kleopatry se jich vrátilo do Egypta kolem šedesáti. Ostatní lodě byly zničeny. Antonius se v Egyptě ještě pokusil přeskupit vojsko, většina vojáků však dezertovala k Octavianovi.

Důsledky bitvy

Dohrou bitvy u Actia bylo Octavianovo a Agrippovo vylodění v Egyptě, které podnikli 1. srpna roku 30 př. n. l. Římské vojsko dosud rozdělené na dvě téměř stejné části, z nichž jedné velel Octavianus a druhé Antonius, se díky hromadné dezerci Antoniových vojáků sjednotilo pod jedno velení. Antonius neměl prakticky příležitost svého vojska využít na obranu Egypta. Antonius v den vylodění Octavianova vojska spáchal sebevraždu – nalehl na meč v domnění, že tak učinila i Kleopatra. Kleopatra poté, co se marně pokusila vyjednávat s Octavianem o kapitulaci, spáchala 12. srpna roku 30 př. n. l. sebevraždu.

Octavianus si tak zajistil absolutní nadvládu nad Středomořím a vrchní velení nad armádou. Ukončil zmatky, které nastaly po Caesarově vraždě, a zároveň stvrdil svůj nárok na Caesarovo nástupnictví. Octavianus tak získává moc a postavení, které jej činí předním římským občanem – principem. Pokládá tím základy nové formy vlády soustředěné do rukou jedince, který má svrchovanou moc. Senát jako základ republiky se dál schází a rokuje, avšak právo rozhodovací má princeps. Egypt dostal status římské kolonie.

Literatura

  • Carter, John M. The Battle of Actium : The Rise and Triumph of Augustus Caesar. London : Hamish Hamilton, 1970


Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.