August Fournier

Pocházel z francouzského rodu, který se přes Rakouské Slezsko usadil ve střední Evropě. Studoval ve Vídni obchodní akademii a pak na Vídeňské univerzitě, kde roku 1872 získal titul doktora filozofie. V letech 1871–1873 působil na Institutu pro výzkum rakouských dějin. V roce 1874 nastoupil do archivu ministerstva vnitra, jehož ředitelem se stal roku 1878. Jako historik se zpočátku zabýval dějinami pozdního středověku. Později ho Ottokar Lorenz inspiroval k studiu moderních dějin. Vydal třísvazkovou biografii Napoleona, která trvale patří k standardním dílům. Nedokončenou zůstala jeho obsáhlá práce o Vídeňském kongresu. Od roku 1875 vyučoval na Vídeňské univerzitě, nejdřív jako privátní docent, pak od roku 1880 jako mimořádný profesor. Od roku 1883 byl řádným profesorem všeobecných a rakouských dějin na německé Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze.[2][1]

Koncem století se zapojil i do zemské politiky. Podle některých zdrojů se již ve volbách v roce 1889 stal poslancem Českého zemského sněmu.[1] Podle jiného byl zvolen až dodatečně roku 1892.[2]V roce 1892 se každopádně již mezi poslanci uvádí.[3] V řádných volbách v roce 1895 mandát obhájil v městské kurii (volební obvod Děčín). Uvádí se jako německý liberál (takzvaná Německá pokroková strana).[1]

Ve volbách roku 1891 se stal i poslancem Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor), kde zastupoval městskou kurii, obvod Děčín, Podmokly atd. Mandát obhájil za stejný obvod ve volbách roku 1897.[4] Na Říšské radě patřil do klubu Sjednocené německé levice, z něhož roku 1896 vystoupil.[2][1]

V roce 1900 přesídlil zpět do Vídně. Byl profesorem historie na Vídeňské vysoké škole technické, od roku 1903 profesorem historie na Vídeňské univerzitě. V roce 1909 se stal korespondenčním členem vídeňské akademie věd.[2]