Mapučové

První kontakty Mapučů s bělochy se datují do první poloviny 16. století, kdy na jejich území pronikl z Peru španělský conquistador Pedro de Valdivia. Mapučové pod vedením náčelníků Caupolicána a Lautara kladli dobyvatelům tuhý odpor. Sám Valdivia byl roku 1553 po prohrané bitvě Mapuči zajat a usmrcen. Na straně Mapučů se v bojích se Španěly vyznamenal toki (náčelník) Lautaro, který se od Španělů naučil chovu koní a měl hlavní podíl na porážce Valdivii. Další významný toki Caupolicán byl roku 1558 Španěly zajat a umučen, oba jsou pokládáni za národní hrdiny Chile. Války s Mapuči, tzv „Araukánské války“ pokračovaly po celé 16. , 17. a 18. století, aniž by Španělé dosáhli výraznějšího úspěchu. Boje pokračovaly i po vyhlášení nezávislosti Chile roku 1818. Na rozdíl od většiny ostatních domorodých etnických skupin jižní Ameriky se tedy Mapučům dlouhou dobu dařilo udržet politickou nezávislost. Jejich území se stalo součástí Chile až po anexi v 80. letech 19. století a ještě roku 1934 proběhlo jejich velké povstání, které však bylo potlačeno.

Mapučové žili v malých rodinných osadách, tvořených dřevěnými či hliněnými domy. Ústřední moc představovali náčelníci toki (toqui, tj. "ti, kdo mají sekeru"), volení pro období války. Symbolem jejich moci byla sekera zhotovená ze surové mědi.

Původně lovci a sběrači se nejprve pod vlivem Inků naučili chovu lam a zemědělství, zvláště pěstování brambor. Později převzali od Španělů chov ovcí a zejména koní, stali se z nich vynikající jezdci a jejich kultura nabyla podobných rysů jako kultura prérijních indiánů v Severní Americe. Jejich oblíbenou zbraní byly oštěpy a šípy s měděnými hroty, ale zejména bolas, zbraň z kamenných nebo kovových koulí spojených řemeny. Jejich typickým oděvem bylo pončo, doplněné stříbrnými ozdobami a čelenkou. Boty nebo spíš jakési kožené ponožky často zhotovovali z kůže z nohou koně nebo lamy. Jejich oblíbeným sportem byl pozemní hokej.

Původním náboženstvím Mapučů je šamanismus. Šamany jsou většinou ženy a nazývají se machi. Při obřadech často obětují listy koky a domácí zvířata (ovce, lamy, koně), v minulosti byly zaznamenány i lidské oběti. Šamanky používaly při obřadech ozdobné dřevěné konstrukce, jakési žebříky, s jejichž pomocí znázorňovaly výstup do nebeských světů. Několik těchto žebříků je k vidění v Náprstkově muzeu v Praze. Používaly také rámové šamanské bubny, podobně jako šamani na Sibiři a v Severní Americe. Nejvyšším z uctívaných božstev byl nebeský duch bouře a deště Pillan, důležitá byla i bohyně Měsíce Kueyen. Mimoto věřili ve velké množství dobrých duchů - ochránců Ngen a zlých démonů Wekufe, kteří způsobovali nemoci. Mezi démony patřil i Anchimallen, očarované dítě sloužící zlému čaroději (do jisté míry obdoba haitské zombie), Huallepen, vodní strašidlo, způsobující porody zdeformovaných dětí a Peuchen. okřídlený had sající krev lidem a domácím zvířatům. Všechny tyto zlé duchy měly za úkol zažehnávat šamanky machi.