Antropocentrismus

Každý člověk sice vidí sám sebe „ve středu“ svého obzoru či světa, který se rozkládá „kolem něho“, nicméně také ví, že stejný dojem mají i všichni ostatní.[1] Tento přirozený základ jisté sebestřednosti se tedy může snadno korigovat a není ještě antropocentrismem.

Pojem antropocentrismus vznikl koncem 19. století v německé protestantské teologii jako kritika moderního myšlení, které na vrchol světa a do středu pozornosti místo Boha staví člověka. Proti tomu ale například filosof Wilhelm Windelband zastával názor, že právě křesťanství je plným právem antropocentrické, neboť v Kristu se sám Bůh stal člověkem.[2] Proti antropocentrismu se i dnes staví některé radikálně křesťanské (evangelikální) skupiny v USA, které proti němu kladou obraz světa, soustředěný kolem Boha Stvořitele a okolo Krista (christocentrismus), který je středem Vesmíru.

Současná kritika antropocentrismu vychází nejčastěji z holistických a environmentalistických pozic a vytýká mu především přezíravý a kořistnický přístup k ostatním živým bytostem a k přírodě. Antropocentrismus uznává pouze hodnotu člověka a všechno v přírodě dělí jen podle toho, zda je člověku užitečné nebo naopak škodlivé. Praktickým příkladem může být téměř úplné vyhubení „škodlivých“ dravců nebo zmijí v bohatých zemích, které se nakonec obrací i proti člověku samému. Zastánci antropocentrismu naproti tomu zdůrazňují, že člověk a lidstvo, humanita, musí být pro člověka středem zájmu a poslední hodnotou mimo jiné proto, že jedině člověk může dnes být dobrým hospodářem světa a zajistit i ochranu přírody.

Ke kritikům antropocentrismu patřil i český filosof Egon Bondy. Uváděl ho v souvislosti se svou vizí neorganického života i s úvahami o smyslu a hodnotě ontologického celku vesmíru, ve kterém lidstvo představuje pouze nepatrnou část.