Anton Pfrogner

Vychodil národní školu a pět tříd reálné školy. Pak nastoupil do kadetní školy ve Vídni. Od roku 1912 sloužil u horských myslivců v Klagenfurtu. Za první světové války působil jako důstojník v rakousko-uherské armádě. 28. srpna 1914 byl raněn do kolena na haličské frontě. V roce 1915 bojoval na karpatské frontě jako velitel. Následujícího roku působil na italské frontě, kde roku 1916 padl do italského zajetí. V roce 1917 byl jako válečný invalida propuštěn. Získal četná válečná vyznamenání včetně Vojenské záslužné medaile.[3]

Po válce se angažoval v hospodářském a politickém životě, od roku 1919 byl činný v zemědělském družstevnictví. Byl ředitelem družstevního skladu ve Stříbře a prezidentem Sudetského svazu družstev.[3] Byl původně členem Německého svazu zemědělců, pak ale pro neshody s Wolfgangem Zierhutem stranu opustil, přičemž s sebou vzal část okresního vedení na Stříbrsku, požadující razantnější a národně uvědomělejší politiku.[4] Přešel do Německé nacionální strany a od roku 1933 spoluracoval s Konradem Henleinem a s ním za zapojil do Sudetoněmecké strany. Ve straně do podzimu 1938 působil jako vedoucí oddělení pro agrární politiku a otázky venkova.[3]

V parlamentních volbách v roce 1935 získal za Sudetoněmeckou stranu senátorské křeslo v Národním shromáždění. V senátu setrval do října 1938, kdy jeho mandát zanikl v důsledku změn hranic Československa.[5]

Profesí byl dle údajů k roku 1935 ředitelem skladiště ve Stříbře.[6] Během revolty pronacistické části Sudetských Němců v září 1938 se stal náčelníkem štábu Sudetoněmeckého sboru dobrovolníků (Sudetoněmecký Freikorps).[7][3]

V letech 1938-1945 byl poslancem německého nacistického Říšského sněmu za NSDAP.[8][3]

Za války se v Sudetech angažoval v organizaci Reichsarbeitsdienst.[9] V roce 1945 byl krátce internován americkou armádou, pak přesídlil do Rakouska a později do Západního Německa, kde se angažoval v sudetoněmeckých vyhnaneckých organizacích.