Anton Černe

Během revolučního roku 1848 se zapojil poprvé do politického života. Ve volbách roku 1848 byl zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Monfalcone (slovinsky Tržič) v Rakouském Přímoří. Uvádí se jako statkář.[2] Patřil ke sněmovní pravici.[3] Náležel mezi slovinské národně orientované poslance.[4] V parlamentu patřil ke slovanskému bloku, hlasoval proti náhradám za zrušení poddanství a požadoval propuštění úředníků neznalých slovinštiny.[1]

Po obnovení ústavní vlády se zapojil opět do politiky. V 2. polovině 60. let 19. století se zmiňuje coby statkář a starosta města Tomaj.[5] Od roku 1861 do roku 1877 byl poslancem Zemského sněmu Gorice a Gradišky. Zemský sněm ho roku 1861 delegoval i do Říšské rady (tehdy ještě volené nepřímo) za korunní zemi Gorice a Gradiška, volební obvod okres Komen a Sežana.[6] K roku 1861 se uvádí jako statkář, bytem v Tomaji.[7] Zemský sněm ho do Říšské rady delegoval opět roku 1867, opět za Gorici a Gradišku, kurie venkovských obcí a průmyslových míst. Rezignoval počátkem roku 1870 v rámci hromadného složení mandátu slovanských poslanců jako výraz nesouhlasu s ústavním směřováním státu.[6] V roce 1863 navrhl v zemském sněmu ustanovení italštiny a slovinštiny jako vyučovacích zemských jazyků. V roce 1866 navrhl zřízení slovinské a italské univerzity. Požadoval zřizování slovinských základních, středních i vysokých škol. V rozpravě v roce 1869 odmítl rakouskou státotvornou ideologii jako nesenou menšinou a stavící Slovince do opozičních řad.[1] Znovu ho zemský sněm do Říšské rady vyslal roku 1870.[6]

V roce 1869 odmítl návrhy některých slovinských politiků na utvoření jednotné slovinské země, která by nahradila dosavadní historické celky. Jeho nesouhlas s většinovou politikou slovinského klubu se stupňoval a roku 1871 ze slovinského klubu vystoupil. Následně byl v roce 1871 delegován zemským sněmem do Říšské rady, nyní ale díky hlasům italských poslanců.[1] Nastoupil za Gorici a Gradišku (kurie venkovských obcí). Slib složil 28. prosince 1871.[6] Když se od něj roku 1872 distancovali někteří jeho slovinští voliči, snažil se opětovně profilovat jako stoupenec federalismu. 9. října 1872 pronesl v Říšské radě řeč na podporu federativního uspořádání monarchie a odmítal přímé volby do Říšské rady.[1]

Jeho bratr Josip Černe[8] se počátkem roku 1849 rovněž stal poslancem Říšského sněmu poté, co rezignoval poslanec Josip Doljak.[9]