Antonín Hajn

Pocházel z rodiny solnického truhláře. V letech 1887–1891 studoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Během studií se spolu s Karlem Sokolem podílel na založení a vydávání Časopisu českého studentstva. Po zákazu této tiskoviny v prosinci 1892 pak nastoupil jako redaktor nově založeného listu Neodvislost. Angažoval se v Omladině a v pokrokovém hnutí, v jehož rámci patřil k levicovému křídlu, které kladlo důraz na sociální témata. Vstoupil do socialistického spolku Politický klub dělnický v Čechách. V září 1893 byl zatčen a 21. února 1894 byl nad ním v procesu s Omladinou vynesen rozdudek 18 měsíců těžkého žaláře.[6][7]

Po propuštění se spolu s Aloisem Rašínem stal jednou z hlavních postav radikálněpokrokového směru. Zodpovídal za tisk. Roku 1896 se ale s Rašínem názorově rozešel a akcentoval nadále sociální tematiku a protivládní rétoriku. Jako spojence vnímal sociální demokraty. Roku 1897 jím byla založena Česká strana radikálně pokroková a této nové straně předsedal. V této straně se angažoval i jeho mladší bratr Alois Hajn, který vydával list Osvěta lidu, jenž měl neoficiální status stranických novin. Roku 1908 se Česká strana radikálně pokroková a Česká strana státoprávní spojily do nové formace Česká strana státoprávně pokroková, kam přešel i Antonín Hajn, který řídil spolu s K. S. Sokolem stranický list Samostatnost. Kromě toho v letech 1905–1909 byl redaktorem Pokrokové revue a profiloval se i jako nakladatel (založil edici Hajnova knihovna děl domácích a cizích). V letech 1917–1918 se podílel na přípravách vzniku České státoprávní demokracie, z níž se později vyvinula Československá národní demokracie. Stal se jedním ze čtyř místopředsedů nové strany. Vedl pak dlouhodobě tiskový odbor strany, do jejíhož vlivu spadala vlivná periodika jako Národní listy.[8][7][3]

Do vrcholové politiky pronikl již za Rakouska-Uherska. Ve volbách do Říšské rady roku 1907 se stal poslancem Říšské rady (celostátní parlament), kam byl zvolen za okrsek Čechy 023. Usedl do poslanecké frakce Sjednocení českých národně sociální, radikálně pokrokových a státoprávních poslanců. Ve vídeňském parlamentu setrval do konce funkčního období sněmovny, tedy do roku 1911.[9]

Názorově patřil k zastáncům českého státu, požadoval odluku státu a církve, sekulární školský systém. Česká strana státoprávně pokroková v květnu 1914 (tedy ještě před vypuknutím války) publikovala Manifest k Evropě, ve kterém se přihlásila k samostatnosti českého státu. Šlo tehdy v české politice o ojedinělý koncept odmítající nutnost zachování Rakouska-Uherska.[3]

V roce 1915 byl jedním z představitelů domácí odbojové organizace Masarykovy Maffie.[10]

V letech 1918–1920 zasedal v československém Revolučním národním shromáždění. V parlamentních volbách v roce 1920 získal za Československou národní demokracii poslanecké křeslo v Národním shromáždění. Mandát v parlamentních volbách v roce 1925 obhájil a do parlamentu se dostal i po parlamentních volbách v roce 1929.[11] Podle údajů k roku 1929 byl profesí nakladatelem v Praze.[12]

• List z nejnovější historie vnitřního našeho politického života, 1894
• Mistr Jan Hus, 1897
• Nebezpečí reakce ve školství, 1899
• Karel Havlíček Borovský; k památce padesátiletí jeho úmrtí, 1906
• Výbor prací 1889–1909 I–III , 1913
• Sláva a úpadek, 1913
• Škola, národ, život (vybrané úvahy), 1913
• Naše poslání: šest kapitolek o minulosti a budoucnosti, 1918