Antoine-Jean Gros

Napoleon v bitvě na Arcolském mostě, 1796

Napoleon jako první konzul, 1801

Napoleon navštěvuje oběti moru v Jaffě, 1804

Napoleon v bitvě u Jílového, 1807

Napoleon u pyramid v roce 1798, 1810

Poručík Charles Legrand, asi 1810

Gros se narodil v Paříži jako syn Jeana-Antoina Grose (1745–1831), malíře miniatur, rytce, obchodníka s uměním a sběratele umění z Toulouse, a malířky Pierrette-Madeleine-Cécile Durandové (1745–1831), sestry malíře miniatur a kreslíře Antoina Duranda. Od šesti let se učil malovat a kreslit pod vedením svého otce i matky a kopírovat obrázky z otcovy sbírky. V roce 1785 se stal žákem Jacquesa Louise Davida, který mu dal dobrý řemeslný základ, naučil ho svému stylu a ovlivnil ho svými náměty, ale Grose vždy zajímala především dynamika vyobrazených postav a barevnost. Pokračoval ve studiu na Královské akademii umění. Po otcově bankrotu a smrti a po svém neúspěchu v soutěži o římské stipendium začal malovat portréty, aby se uživil. S Davidovou pomocí roku 1793 odcestoval na studijní pobyt do Itálie, kde se věnoval zejména studiu benátských mistrů a Petra Pavla Rubense.[1] Od nich převzal kolorit a uvolněný rukopis malby.

V roce 1796 se seznámil s tehdy mladým generálem Napoleonem Bonapartem, namaloval jeho heroický portrét, jak zvedá trikolóru v bitvě o Arcolský most. Napoleon si Grose oblíbil a jmenoval ho dvorním malířem. Gros namaloval na oslavu Napoleona pět monumentálních velkoformátových scén, portrétoval také členy jeho rodiny. Grosovy obrazy byly v tomto vrcholném stylovém období ceněny jako opak tehdy slavného Anna Louise Girodeta, který maloval takřka ledově strnulé, tvarově dokonalé, ale studené akty v Correggiově stylu. Většinou však nedosahoval kvalit slavného klasicistního portrétisty Jeana Augusta Dominiqua Ingrese.

Po návratu vlády Bourbonů se Gros pokusil znovu stát dvorním malířem, když roku 1817 portrétoval Ludvíka XVIII. a roku 1819 namaloval dramatickou scénu Nalodění vévodkyně z Angouleme v Pouillacu, na níž zachytil Marii Terezii Bourbonskou, dceru Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty, a ministra de Montmorencyho na útěku před davem revolucionářů. Zůstal však bonapartistou a styl své malby obrátil zpět k Davidově škole klasicismu, v níž vyučoval po odchodu Jeana Louise Davida do exilu.

Svými pozdními obrazy gros zažíval mnohé neúspěchy, i když stále dostával velké zakázky. V letech 1824-1826 namaloval fresku v kupoli Panteonu. Při freskové výzdobě stropů galerie Karla X. v Louvru v letech 1824-1826 se musel vyrovnat s konkurencí J. D. Ingrese a Hoirace Verneta. Triumfy romantiků Théodora Géricaulta a Eugèna Delacroixe v žánru epických scén a jezdeckých portrétů kontrastovaly s úrovní jeho posledních obrazů. Když roku 1835 na Pařížském salónu vystavil obraz Heraklés a Diomeda a sklidil za něj kritiku, znamenalo to jeho definitivní pád.

Gros spáchal sebevraždu skokem do Seiny v roce 1835. V dopise na rozloučenou napsal, že je unaven životem a zrazen posledními zálibami, které jej činily snesitelným, a proto se rozhodl s ním skončit.[2] Zemřel bez dědiců, obrazy z jeho ateliéru byly vzápětí rozprodány a několik jich zůstává nezvěstných.

• Portrét paní Pasteurové, 1795-1796
• Napoleon pozvedá trikolóru v bitvě u Arcolského mostu, 1796 (čtyři verze)
• Bitva o Nazaret, 1801, Musée des beaux Arts, Nantes
• Napoleon jako první konzul, 1801-1802, Muzeum Řádu Čestné legie, Paříž
• Napoleon navštěvuje Jaffě nemocné morem , 1801–1804; Louvre
• Svěcení vojenských praporů před katedrálou Notre Dame, 1805; Musée Carnavalet, Paříž
• Bitva u Abúkiru 1. srpna 1798, 1806 (3 verze)
• Napoleon v bitvě u Jílového, 1807
• Napoleon u pyramid, před bitvouu Káhiry roku 1798, 1807; Louvre; (bojoval proti Mamlúkům, které vedl Murad Bej)
• Poručík Charles Legrand, asi 1810
• Apoteóza svaté Jenovéfy, freska v kupoli Panteonu v Paříži, 1811
• Marie Terezie Bourbonská jako francouzská královna, 1816, Versailles
• Ludvík XVIII. jako francouzský král, 1817, Versailles
• Nalodění Marie Terezie Bourbonské, vévodkyně z Angouleme, v Pouillacu, 1819
• Bakchus a Ariadna, 1822, Kanadská národní galerie, Ottawa
• David hraje Saulovi na harfu, 1822
• Heraklés a Diomeda, 1835

Portrét Antoina-Jeana Grose od Françoise Gérarda