Anna de Pisseleu d'Heilly

Narodila se roku 1508 jako dcera Guillauma de Pisseleu, seigneura d'Heilly, šlechtice z Picardie[1] a Anny Sanguin.[2] Ke dvoru byla uvedena před rokem 1522 a byla jednou z dvorních dam Marie Lucemburské [3] a později Louisy Savojské, vévodkyně de Angoulême, matky Františka I.[4] František učinil Annu svou milenkou až po svém návratu ze svého zajetí v Madridu (1526) a brzy se za ni vzdal své dlouhodobé milenky, Françoise de Foix.[5]

Anna byla popisována jako nenápadná, hezká, vtipná a kultivovaná, „nejkrásnější mezi naučenými a nejznámějšími mezi krásnými“.[6] Jejich vztah získal oficiální charakter poté, co František začal nosit Anny barvy.[7] Anna byla jmenována dvorní dámou budoucí královny, Eleonory Habsburské, a později se také stala vychovatelkou Františkových dvou dcer. [7] Využila svého vlivu s Františkem k povýšení a obohacení své rodiny.[8] Její bratr Adrien seigneur d'Heilly se stal kapitánem Picardského pluku[8] a její strýc Antoine Sanguin se v roce 1533 stal biskupem z Orléans a později v roce 1539 i kardinálem.[8] Další tři bratři se stali biskupy.[8] V roce 1534 ji František I. provdal za Jeana IV. de Brosse, kterého jmenoval vévodou du Étampes.[9]

Náčrt Anny od Françoise Cloueta .

S politickým pádem vévody de Montmorency v roce 1540 se Anna stala u královského dvora všemocnou.[1] Obklopena těmi, kdo hledali královu štědrou ruku, ovládla celý dvůr.[10] Zahraniční diplomaté se rychle dozvěděli, že musí získat Anninu přízeň, aby jejich plány měli šanci na úspěch.[10] Tím získala faktické postavení královny celého dvora.[10] Později svůj vliv demonstrovala třeba tím, že nechala propustit admirála Chabota. Ten, aby se mohl vrátit ke dvoru, musel oženit svého synovce s Anninou sestrou Louisou.[11]

I přes její schopnosti nebyla Anna právě vzorem stálosti.[12] V roce 1545 se pokusila diskreditovat admirála d'Annebaulta, a to navzdory tomu, že patřil mezi její podporovatele.[12] Když její intriku prozradil arcibiskup Francois de Tournon, tak se Anna pokusila o jeho odstranění obviněním z nečestnosti.[12]

Její vliv na krále stále rostl, zejména v posledních letech Františkovi vlády.[9] Anna byla vyznáním protestantka[3] a zasazovala se u Františka za toleranci hugenotů.[13] Do října 1546 se Anna a kardinál Jean du Bellay snažili přemluvit Františka I., aby se rozešel s Římem.[14] V důsledku jejího vlivu se František účastnil dalších schůzí rady a podle císařského vyslance byla Anna „skutečným předsedou královy nejosobnější a nejintimnější rady“.[15]

Na základě svého přínosu k uzavření míru v roce 1544 v Crepy mezi Františkem I. a císařem Karlem V. Habsburským se Anna snažila přesvědčit Františka, že jeho syn, dauphin Jindřich, spolu se svou milenkou Dianou de Poitiers usilovali o znovu uvedení Montmorencyho ke dvoru.[16] František I. se sice nechal přesvědčit a dočasně Dianu ode dvora odvolal, nicméně dobře věděl, že pro udržení nezbytných vztahů se svým nástupcem bude nezbytné Dianu brzy povolat zpět.[16] A skutečně v reakci na odvolání Diany odešel Jindřich a jeho příznivci demonstrativně na zámek Anet; potom Františkovi nezbývalo nic jiného než pro urovnání roztržky opět povolat Dianu zpět ke dvoru a to hned následující rok, tedy 1545.[17]

Znak Anny de Pisseleu, vévodkyně d´Etamps

Anna si po dobu své éry udělala mnoho nepřátel, zejména v osobě následníka trůnu Jindřicha, jeho milenky Diany de Poitiers a Anne de Montmorencyho.[18] Po Františkově smrti v březnu 1547 ji nechal Jindřich II., bývalý korunní princ, propustit ode dvora a zabavit její majetek.[17] Do roku 1548 potom navíc Anna čelila hrozbě soudního řízení pro herezi.[19] Jindřich II. se nakonec rozhodl toto řízení zastavit a to z úcty ke svému otci.[19] Annin manžel ji obvinil z krádeže jeho platu guvernéra a zneuctění jeho rodiny. Anna potom dočasně žila na hradě La Hardoinaye.[19]

Anna byla stále bohatá žena, měla majetky v Paříži a hlavně měla 47 615 livrů renty.[19] V letech 1554–1555 poručníkovala právy neteře Jossine de Pisseleu na Lenoncourtovo dědictví v rámci rodiny de Guise.[19] V březnu 1560 darovala 114 000 livrů jako svatební dar své neteři Dianě de Barbancon a jejímu manželovi Jeanu de Rohan, baronovi de Frontenay.[20] Anna také věnovala 30 000 livrů na první svatbu jejího synovce Jeana d'Heilly,[21] a později fungovala jako zprostředkovatel pro Jeanovo druhé manželství.[21] A i nadále se podílela svou aktivní účastí na životech svých neteří a synovců.[21]

Anna zemřela v roce 1580.[17]