Anna Louisa Karsch

Narodila se jako dcera hostinského Christiana Dürbacha († 1728) a jeho ženy N. rozené Kuchelové mezi pět dětí. Když jí ovšem bylo šest let, otec předčasně zemřel a Anna byla dána do péče svého prastrýce v Tirschtieglu, který podnítil její čtení, psaní a stejnětak základní znalosti latiny. Za čtyři roky si matka vzala dceru zpátky k sobě, aby jí pomohla se postarat o dětí a domácnost. Matka svou dceru v lásce moc neměla a hodně jí kárala. Během jejího pobytu u prastrýce se provdala za Na. Hempela, což se Anně nelíbilo.

Roku 1738 uzavřela Anna manželství s výrobcem sukna Michaelem Hirsekornem, narozeným ve Schwiebusu, s kterým vychovala čtyři děti. V tomto období vznikaly její první básně, pro které její agresivní muž neměl žádného pochopení. Anna si s mužem nerozuměla a v rodině se často vyskytovaly domácí násilí, proto se také roku 1748 rozvedli a Hirsekorn poslal Annu bez jakýchkoliv odporů zpět k matce. Důvodem toho proč došlo k rozvodů bylo, že se manželka nevěnovala domácnosti a dávala přednost svým básním. Toto období zažilo i plno jiných žen, které usilovali o ženskou emancipace a vzdělání, a tak bychom vztah Karschové se svým mužem mohli přirovnat ke vztahu Boženy Němcové s Josefem Němcem.

Chodowiecki cítil rozdíl, který oddělil Karschovou od mnoha jejích současníků a stylových soudruhů, když napsal: „Ramler je zvyklý odepisovat z Wernike nebo Logau, je-li mu předložena mistrovská kniha, kterou paní Karsch píše ze srdce.“ Díky své představivosti a schopnosti vyjádřit svůj záměr populárním a malebným způsobem, jak uznal Johann Gottfried Herder, a hodnotil její díla těmito slovy: „Pokud někdo pohlíží na básně Karschové též i jako na obrazy představivosti, pak díky mnoha originálním rysům mají větší zásluhu na probuzení německých géniů než mnoho ód po pravidelné úpravy.“

Každý, kdo čte její ​​básně, v nich často najde upřímný tón upřímnosti, který je ve formálně připraveném flirtu své doby téměř neznámý. Jediné hlavní vydání jejích děl během jejího života, „Prenumeration Edition“ vydané od Gleima z roku 1764. Nemusí nutně obsahovat její nejlepší poezii. Trpí tím, že mnozí z předplatitelů, kterým předtím poslala jako poděkování báseň, chtěli vidět v nich vytištěné „jejich“ verše. Na druhou stranu Gleim nezahrnovala žádnou z mnoha básní, které Karschin proložila ve svých nesčetných dopisech, které mu v edici vydaly. Patřily k jejím nejlepším, protože je bylo možné pociťovat ze skutečného, ​​hlubokého citu. Chybí jeden z nejdojemnějších příkladů milostné poezie z jejího pera: 22. června 1761. 7 hodin ráno.

Rovněž nebyla zahrnuta ani jedna z písní, které byly zpívány při kampaních Friedricha Velikého, skrze které se hlavně proslavila. Ty můžeme najíti v mnoha chválách a básních princům adresovaným. I Herder si přál vydání, které by mělo větší hodnotu, ovšem to se prozatím nepodařilo.

• Johann Wilhelm Ludwig Gleim (Hrsg.): Vybrané básně od Anny Louisy Karsch, 1764.
• Básně od Anny Louisy Karsch, roz. Dürbachové. Vydáno po básnířčině smrti spolu s jejím životopisem, jehož autorkou jest její dcera C. L. v. Klenke, roz. Karsch, 1792.
• Život A. L. Karsch, roz. Dürbach, 1762.

Novější vydání:

• Gernhard Wolf : Ó, mně neuniká co lidé cítí! Básně a dopisy, ohlasy ze současnosti.
• B. Beuys: Citové myšlénky. Život „německé sapfó“, vyprávěné samotnou básnířkou.
• Regina Nörtemann: Můj bratříček v Appolu. Korespondence Anny Louisy Karschové a Johanna Wilhelma Ludwiga Gleima. 2 svazky, vydáno roku 1996.
• Regina Nörtemann: Sapfické písně: Písně to lásky, 2009.