Anna Andrejevna Achmatovová

Anna Achmatovová se narodila v roce 1889 na břehu Černého moře v letovisku Sarakipi (lázeňská oblast Velká Fontána) u Oděsy.[2] Otec byl námořní strojní inženýr, později pracoval jako státní úředník.[3] Brzy po narození se s rodiči přestěhovala do Carského Sela a tam žila až do svých šestnácti let. Studovala na Mariinském dívčím gymnáziu, kde se seznámila s díly Tolstého a Puškina a naučila se francouzsky. Během studií na gymnáziu v Carském Sele ji ovlivnil tehdejší tamní ředitel, básník Innokentij Fjodorovič Anněnskij. K Černému moři se často vracela v létě do Sevastopolu, s matkou a sourozenci po rozchodu rodičů v roce 1905 žila nějaký čas v nedaleké Jevpatorii. V letech 1906–7 studovala v Kyjevě na gymnáziu, kde byl jedním z vyučujících budoucí známý filozof Gustav Spet. Pokračovala ve studiu práv na vyšší škole v Kyjevě a později studovala na filozofické fakultě v Petrohradu. V roce 1910 se provdala za básníka a literárního teoretika Nikolaje Stěpanoviče Gumiljova, svého přítele z mládí. Na svatební cestu odjeli do Paříže, kde se seznámila s malířem Amedeem Modiglianim.[4] Po návratu do Petrohradu ji manžel uvedl do místní umělecké společnosti. Jejich manželství se ocitlo v krizi a Gumiljov odjel pracovně do Habeše. Anna Achmatovová se vrátila do Paříže, kde se znovu setkala s Modiglianim. Stali se blízkými přáteli, a i když jejich vztah trval jen několik týdnů, odrazil se v tvorbě obou umělců. Modigliani kromě řady kreseb vytvořil i její sochařské portréty a Achmatovová své city promítla do veršů. V pozdním věku napsala vzpomínkovou črtu Amedeo Modigliani (1958–1964)[4]

N. Gumiljov a A.Achmatová se synem

V roce 1911 byly v Rusku poprvé zveřejněny její verše pod jménem Anna Achmatovová a v dalším roce vyšla její první sbírka Večer. Lyrické básně měly velký úspěch a Achmatovová se stala středem literárního života v Petrohradě. Byla členkou skupiny Cech básníků, kterou vedl její manžel a která se hlásila k novému směru akméismu. V říjnu 1912 se jí narodil syn Lev Gumiljov. Na podzim roku 1914 byla vydána její druhá kniha Růženec, která jí přinesla velkou popularitu a byla do roku 1923 vydána v několika reedicích. V roce 1916 její manžel odjel do války a Achmatovová pracovala na své baladě-poémě U samého moře, která vyšla knižně v březnu 1916. V roce 1917 byla vydána třetí básnická sbírka Bílé hejno.[2] Manželství bylo již dlouho udržováno jen formálně a v roce 1918 se rozvedli. Ještě téhož roku se provdala za vědce asyrologa Vladimíra Šilejka a nastěhovala se s ním do jeho bytu v petrohradském Domě fontán (bývalý palác šlechtického rodu Šeremetěvů), kde prožila s krátkými přestávkami dalších třicet let svého života. Achmatovová měla k tomuto místu pevný vztah a kulturní historie paláce byla pro ni trvalou inspirací.[5]

S novými společenskými poměry po říjnové revoluci 1917 se vyrovnávala jen obtížně. Mezníkem v jejím životě byl rok 1921, kdy se rozešla s Šilejkem a v srpnu byl zatčen její bývalý manžel Gumiljov a za tři týdny byl popraven za protisovětskou činnost. Achmatovovou jeho smrt těžce zasáhla a uvažovala o emigraci. Její vztah k vlasti a národu byl natolik silný, že se rozhodla dál žít v Rusku. V tomto období jí vyšly ještě dvě básnické sbírky Jitrocel (1921) a Anno Domini MCMXXI (1922), ale potom se na dlouhá léta odmlčela a její verše nebyly z rozhodnutí stranických orgánů publikovány. Uchýlila se do „vnitřní emigrace“ a psala tzv. do šuplíku. Pracovala jako knihovnice v Zemědělském institutu a věnovala se studiu díla A.S.Puškina. V roce 1922 začala žít v partnerském vztahu s historikem umění Nikolajem Puninem. V roce 1926 se oficiálně rozvedla s Vladimírem Šilejkem. Příjmení Achmatovová začala používat i v občanském životě a měla je zapsáno v osobních dokladech.[6]

V období stalinského teroru byl zatčen v roce 1935 její třiadvacetiletý syn Lev Gumiljov a Nikolaj Punin. Achmatovová odjela do Moskvy a s pomocí Borise Pasternaka, který osobně napsal Stalinovi, dosáhla po týdnu jejich propuštění. Achmatovová byla sledována agenty a informátory NKVD, v této době spálila velké množství vlastních rukopisů. Existenční starosti a nevyhovující podmínky v přeplněném bytě v Domě fontán způsobovaly napětí ve vztahu Anny Achmatovové a Punina. V roce 1938 se rozešli. Zamilovala se do ženatého muže Vladimíra Garšina, profesora medicíny. Syn byl znovu zatčen v březnu 1938 a odsouzen k deseti letům nucených prací, trest byl později zkrácen na pět let. Sedmnáct měsíců Achmatovová chodila k leningradskému vězení a stávala v dlouhých frontách, aby mohla předat dopis nebo balíček pro syna. Své pocity a zážitky popsala v básnickém cyklu Rekviem, napsaném v letech 1935–40 a poprvé vydaném v Mnichově v roce 1963.[5]

V době 2. světové války došlo k určitému uvolnění umělecké tvorby ze strany stalinského režimu, který využíval popularitu umělců k posílení národní hrdosti a odvahy k boji. V roce 1939 byla Achmatovová přijata do Svazu spisovatelů a v roce 1940 vyšla její sbírka Ze šesti knih. Začala pracovat na svém rozsáhlém díle – Poémě bez hrdiny, které dokončila až v roce 1960. V prvních válečných měsících vstoupila do leningradské domobrany a vystoupila v rozhlasovém vysílání s provoláním k obyvatelům města.[5] Koncem září 1941 byla Achmatovová po prodělaném infarktu na naléhání lékařů evakuována z obleženého Leningradu nejprve do Moskvy, a nakonec do Taškentu, kde v roce 1943 napsala mnoho básní s vlasteneckou tematikou[5] Do starého bytu v Domě fontán se vrátila v květnu 1944 a byla jí přiznána určitá společenská privilegia spojená i s materiálními výhodami. Vladimír Garšin, jemuž za blokády zemřela hladem manželka, byl psychicky nemocen a ukončil milostný vztah.

Politické poměry v SSSR po 2. světové válce byly založeny na neomezené moci J.V. Stalina, který v zájmu rozšíření vlivu SSSR ve světě vyžadoval od svých občanů absolutní loajalitu a tvrdě potlačoval projevy nezávislosti, svobodného myšlení a sympatií k západnímu světu. Od umělců se očekávala aktivní podpora režimu. V srpnu 1946 byla přijata rezoluce ÚV KSSS o časopisech Zvezda a Leningrad, kterou byla zahájena ideologická a propagandistická kampaň v kulturní oblasti. Směřovala proti umělcům, kteří se stali symboly nadějí na proměnu země a poválečné uvolnění. V rámci této kampaně se obětí hrubých útoků leningradského kulturního tajemníka Andreje Ždanova stali především populární spisovatelé Achmatovová a Zoščenko kteří si uchovali nezávislost ve své tvorbě. Jejich díla byla podrobena ostré kritice a odsouzena jako „proniknutá duchem pesimismu, výchově mládeže škodlivá a pro sovětskou literaturu nepřijatelná“. Oba umělci byli vyloučeni se Svazu sovětských spisovatelů a následoval absolutní zákaz publikační činnosti. Na určitou dobu jim byly odebrány i potravinové lístky, syn Lev Gumiljov byl vyhozen z univerzity. Kampaň vyvrcholila v roce 1949 tzv. leningradským případem, kdy bylo popraveno mnoho stranických funkcionářů. Lev Gumiljov byl znovu zatčen a odsouzen k desetiletému pobytu v táboře nucených prací. Současně byl uvězněn také Nikolaj Punin, její celoživotní přítel a důvěrník, který v roce 1953 v gulagu zahynul. Svého syna se Achmatovová snažila zachránit i tím, že v roce 1950 napsala básnický cyklus Sláva míru a oslavné verše o Stalinovi. Vytrvale zkoušela získat přímluvu za jeho propuštění, napsala Stalinovi osobní dopis. Lev Gumiljov byl propuštěn z lágru až v roce 1956 a dlouho žil v přesvědčení, že matka pro něho mohla udělat víc.[7][8]

hrob Anny Achmatovové

V roce 1951 byla na návrh A. Fadějeva znovu přijata do Svazu spisovatelů, publikovat vlastní verše však nemohla. Věnovala se překladům poezie z mnoha jazyků a literárně vědecké činnosti zaměřené na díla Puškina a Lermontova. V roce 1955 jí Literární fond SSSR přidělil malou dřevěnou chatičku na břehu moře v Komarovu nedaleko Leningradu, která se stala místem setkávání mnoha spřátelených umělců. Rehabilitace a uznání se dočkala až počátkem 60. let. Vyšlo několik výborů jejích veršů (v roce 1965 Běh času) a vzpomínkových textů. Její nejzávažnější díla Rekviem a Poéma bez hrdiny, která uzavřela v tomto období, byla však v SSSR v plném znění publikována až v roce 1989. Její tvorba byla ceněna i v zahraničí, dvakrát byla navržena na Nobelovu cenu za literaturu. V roce 1964 jí bylo umožněno osobně převzít v Taormině na Sicílii prestižní literární cenu Etna-Taormina. V červnu 1965 jí byl udělen čestný doktorát Oxfordské univerzity.

Zemřela 5. března 1966 v moskevském sanatoriu Domodědovo. Pohřeb se konal 10. března v Leningradě za účasti tisíců lidí. Pochována byla v Komarovu. Její syn Lev Gumiljov spolu se svými studenty posbírali kameny, z nichž vytvořili na hrobě stěnu jako symbol zdi křížů, u které stávala jeho matka s balíčky pro vězněného syna.

Své první verše napsala v jedenácti letech. Poprvé publikovala pod patronací N. Gumiljova v roce 1907 v pařížském časopise Sirius jako Anna Gorenko.[2] Od roku 1911 její verše vycházely v různých časopisech. Na přání otce, který nechtěl, aby používala své vlastní příjmení, začala používat pseudonym Achmatovová. Bylo to příjmení její prababičky, která byla údajně potomkem mongolského chána Achmata.[2][5]

Její raná poezie byla ovlivněna symbolisty. V roce 1913 se spojila s Gumiljovem a Mandelštamem v nové literární skupině Akmeisté, která odmítala symbolistický mysticismus a vracela se ke klasickým básnickým základům stručnosti a přesnému vyjádření emocionální zkušenosti. Psala verše velmi přístupné, srozumitelné, citlivé a snadno zapamatovatelné.[5]

V její tvorbě z tohoto období převažuje milostná lyrika ve spojení s přírodou, melancholické verše o lásce jsou zpracované formou krátkých příběhů. Později se objevují vlastenecké motivy.

V poémě U samého moře (У самого моря) zachytila pocity dospívající dívky, která odmítá lásku mladého chlapce, protože čeká na vysněného muže a zklamání z nenaplněného očekávání. Báseň napsaná v roce 1914 a vydaná v roce 1921 odráží její vzpomínky na letní pobyty na Krymu.

V průběhu prvního období své tvorby vydala pět básnických sbírek:

• Večer (Вечер) 1912
• Růženec (Чотки) 1914
• Bílé hejno (Белая стая) 1917
• Jitrocel (Подорожник) 1921
• Anno Domini MCMXXI 1921 (В лето господне 1921го) 1922

Sborník Večer se převážně zaobírá tragickými momenty v lidských životech, jsou tu loučení, nešťastná láska, melancholie. Velkou popularitu jí přinesla druhá sbírka Růženec, v níž je zřejmý postupný odklon od symbolismu – poetické deníkové zápisky, lyrické miniatury z denního života. Třetí sbírka Bílé hejno vyšla roku 1917 a zaznívají v ní nejen intimní tóny, ale také ohlasy války a revolučních událostí.[9] Sbírka Jitrocel obsahovala 38 básní napsaných většinou v letech 1917-18 dovršila lyrická témata z přechozího období. V dalších reedicích byla často publikována jako součást sbírky Anno Domini. Tklivé básně ze sbírky Anno Domini MCMXXI se podobaly modlitbám, zádušní mši za jejího exmanžela a za hodnoty jeho věku.

Začátkem dvacátých let měla její poezie obrovský úspěch, ale později se až do poloviny třicátých let odmlčela.

Nová etapa její tvorby je spojena s osudy jejích blízkých lidí pronásledovaných stalinským režimem. Mění se její básnický rukopis, milostná lyrika ustupuje a hlavním tématem jejích rozsáhlých lyricko-epických cyklů se stává tragický osud ruského národa v době totality vycházející z osobní zkušenosti. Od poloviny třicátých let postupně vznikala její dvě vrcholná díla Rekviem a Poéma bez hrdiny, obě však byla v Sovětském svazu publikována až po její smrti.

• Rekviem

autobiografická poéma, kterou psala v letech 1935–1940, dodatky 1957–1961. Publikována byla poprvé v Mnichově v roce 1963, kdy dílo vydal v originále ruský Spolek spisovatelů v zahraničí. V SSSR vyšlo až v roce 1987 v časopise Okťabr.[2] Vyjadřuje pocity smutku a bezmoci matky po zatčení syna a muže. Básnický dokument, v němž sdílí utrpení se svým národem v době stalinismu.

• Poéma bez hrdiny

dílo, které vznikalo postupně od roku 1940, Achmatovová uzavřela až roku 1962. Jako samizdat se v SSSR objevovalo od roku 1960, i když fragmenty byly publikovány ve sbornících básní od roku 1958. Kompletní znění bylo poprvé vydáno v New Yorku v roce 1963 v almanachu Vzdušné cesty. V SSSR byla Poéma zařazena ve sbornících Anny Achmatovové v sedmdesátých letech, cenzurou však byly vyřazeny některé části. Celá básnická skladba, složená ze čtyř zpěvů, byla vydána v SSSR až roku 1989

Je to osobní zpověď autorky a současně historický obraz a psychologická studie epochy od stříbrného věku až po 2. světovou válku. Hlavním hrdinou je Petrohrad (Leningrad), milované město, kde prožila většinu svého života. Vzpomínky na předválečné mládí a literární začátky se prolínají s tvrdou realitou obleženého Leningradu. V alegorickém průvodu maskovaných postav defilují před autorkou v Domě fontán historické osobnosti i celá generace přátel s tragickým osudem.

Další sbírky vydané v tomto období:

• Z šesti knih (Из шести книг) 1940 – originální sbírka obsahovala starší i nové cenzurou prověřené verše
• Výbor: básně (Избранное. Стихи) 1943 – vydáno v Taškentu
• Básně (Стихотворения) 1958
• Básně 1909-1960 (Стихотворения. 1909–1960) 1961
• Běh času (Бег времени) 1965 – obsáhlý výbor z celoživotního básnického díla

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ахматова, Анна Андреевна na ruské Wikipedii.

• Světlana Michlová: Čítanka ruské literatury, Fortuna Praha 2009, str. 20–21, ISBN 978-80-7373-053-6
• Ivo Pospíšil a kol.: Panoráma ruské literatury, nakl. Albert Boskovice 1995, str. 219–224 ISBN 80-85834-04-9
• FIGES, Orlando. Natašin tanec: kulturní dějiny Ruska. 1. vyd. Praha: Beta-Dobrovský, 2004. 571 s. ISBN 80-7306-162-7.
• ŠAJTAR, Drahomír. Černé labutě-na okraj moderní literatury ruské. 1. vyd. Ostrava: Společnost Leopolda Vrly, 2006. 269 s. ISBN 80-239-8962-6.
• BINOVÁ, Galina Pavlovna. Panoráma ruské literatury. Boskovice: Albert, 1995. ISBN 80-85834-04-9. S. 219.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Anna Andrejevna Achmatovová na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Anna Andrejevna Achmatovová
• http://antology.igrunov.ru/authors/ahmat/without_a_hero.html
• https://is.cuni.cz/webapps/zzp/dtdownload/8800035635/?lang=cs