Andromaché (Grétry)

Grétry byl v 70. letech 18. století znám jako nejúspěšnější skladatel žánru opéra comique, v pařížské Opeře (Académie Royale de la Musique) uvedl jen roku 1773 "hrdinský balet" (ballet héroïque) Kefalos a Prokris (Céphale et Procris), a to neúspěšně. Vážné opeře v té době v Paříži kraloval Christoph Willibald Gluck. Ke složení tradiční opery ("tragédie lyrique") vybídl Grétryho ředitel Opery v letech 1777-80 Pierre Jacques de Vismes du Valgay, který zásadním způsobem rozšířil repertoár této konzervativní instituce a snažil se navazovat na divadlo doby krále Ludvíka XIV. jak novým inscenováním oper z té doby (např. Lullyho), tak objednáváním oper na klasicistní náměty od Corneille a Racina. Pro Grétryho byla původně určena Ifigenie na Tauridě, kterou však nakonec zhudebnili Gluck a Niccolò Piccinni. Místo toho dostal Grétry zakázku na zhudebnění Racinovy Andromaché, která byla francouzskému obecenstvu dobře známa, neboť patřila k nejhranějším divadelním hrám té doby.

Libretista Louis-Guillaume Pitra (1735-1818) zpracoval libreto s pietou k Racinovým veršům, omezuje se pokud možno na škrty a dramaturgické úpravy nezbytné pro hudební zpracování. Grétry se pustil do práce s nadšením a skládal s lehkostí; kompozice mu netrvala déle než jeden měsíc. Napsal o tom: K vyhotovení a sepsání partitury stačilo třicet dní, Je pravda, že jsem proti svému zvyku komponoval večer a zapisoval ráno. Autor libreta, Pitra, mne neopouštěl ani na okamžik. Toto dílo, vždy taženo kupředu krásou a rychlostí akce, vzniklo jediným tryskem. Jeho hříchem je možná až příliš vřelosti a těm, kteří je budou provádět, radím, aby tempa příliš neuspěchali.[1]

Opera tak byla hotova a připravena již roku 1778, její provedení však naráželo na překážky. V květnu 1778 bylo nutné zastavit již rozběhnuté zkoušky, neboť činoherní divadlo Comédie-Française, které mělo na uvádění Racinovy tragédie v Paříži monopol, podalo právní protest. Po vyřešení těchto záležitostí se vyskytly problémy s obsazením, takže nakonec byla Andromaché poprvé uvedena až 6. června 1780, již za ředitele Antoina Dauvergneho.

Prvotní reakce nebyly příznivé. Jakékoli úpravy klasického Racinova textu byly považovány za opovážlivost. Grétryho hudba byla považována za málo osobitou a poplatnou Gluckovi, celkově bylo dílo považováno za příliš temné. Grétry se navíc soustředil na dramatické scény a divákům tak chyběly virtuózní árie, balety a jiná "divertissements". Naopak kritika vytýkala Grétrymu příliš velké využití sborů (rovněž v Gluckově duchu).

Za jeden z důvodů počátečního neúspěchu opery byl považován příliš tragický konec. Skladatel a libretista proto třetí dějství zásadně přepracovali a doplnili happy-end: místo vražd, sebevražd a šílenství končila opera sňatkem, což navíc znamenalo větší zapojení baletu a výpravy. V této verzi dosáhla Andromaché lepšího úspěchu, který byl přerušen až požárem operního sálu v Palais Royal dne 6. června 1781. V Paříži již uvedena nebyla, našla však určitý ohlas ve Švédsku na dvoře frankofilního krále Gustava III.. Byla uvedena poprvé 22. července 1785 na královském zámku Drottningholm, poté se hrála od 3. listopadu 1785 přímo ve Stockholmu.[2]

Od té doby nebyla opera nikdy uvedena na jevišti. Zájem o ni obnovil až dirigent Hervé Niquet roku 2009 několika koncertními provedeními, původně vzniklými pro operní festivaly ve Schwetzingenu a Montpellieru. Téhož roku byla pořízena i první nahrávka Andromaché.[3] Ukazuje Grétryho operu zajímavý pokus o vypořádání se s tradicí francouzské tragické opery a současně s novými podněty vnesenými Gluckem a jeho operní reformou; přitom si však Grétry zachovává lehký melodický dar mistra komické opery, který jej od Glucka i ostatních současníků odlišuje a naopak ukazuje směrem k předromantické (Spontini, Méhul) a romantické opeře.

Sám Grétry se po mírném úspěchu Andromaché vrátil k tragickému oboru v Elektře, kterou komponoval v letech 1781-82. Ta však nedošla provedení a Grétry se natrvalo vrátil ke komické opeře.

• Andromaché - soprán
• Hermioné - mezzosoprán
• Pyrrhos - tenor
• Orestés - baryton
• Fénix, Řek - baryton
• Řekyně - soprán
• Řek - tenor

Námětem je příběh Andromaché, manželky trojského reka Hektóra. Ta se stala po porážce Tróje kořistí a tedy otrokyní Pyrrha, syna Achilleova. Andromaché je zde spolu se svým malým synem Astyanaktem, který se podle věštby Kalchovy má stát mstitelem pádu Tróje. Pyrrhos je do Andromaché zamilován, ta jej však odmítá, věrna památce svého manžela. Pyrrha naopak miluje Hermioné, do níž je zase zamilován Orestés.

Po více než dvou stoletích zapomnění byla opera opět uvedena v roce 2009 na několika evropských scénách pod vedením Hervého Niqueta. Z tohoto představení byla pořízena též nahrávka na CD u společnosti Glossa (GCD 921620). Sbor a orchestr Concert Spirituel, posílené sborem Les Chantres du Centre de Musique Baroque de Versailles, diriguje Hervé Niquet, zpívají (Andromaché:) Karine Deshayes, (Hermioné) Maria Riccarda Wesseling, (Pyrrhos) Sébastien Guèze, (Orestes) Tassis Christoyannis, (Fénix, Řek) Matthieu Heim, (Řekyně) Élodie Hache, (Řek) Edmond Hurtrait.