Andrij Melnik

Narodil se poblíž Drohobyče v Haliči (tehdy součást Rakousko-Uherska), do rolnické rodiny. V letech 1912 až 1914 studoval na Vyšší zemědělské škole ve Vídni. Po vypuknutí první světové války sloužil jako dobrovolník v rakousko-uherské armádě. Velel rotě ukrajinských tzv. sičských střelců. Pro své důstojné vystupování byl mezi ukrajinskými a rakouskými důstojníky označován jako „lord Melnik“.

Byl zajat Rusy v roce 1916. V zajetí se stal blízkým spolupracovníkem Jevhena Konovalce a připojil se k jeho hnutí za ukrajinskou nezávislost. Během ukrajinsko-sovětské války, Melnik podporoval Symona Petljuru a byl povýšen do hodnosti plukovníka v armádě Ukrajinské lidové republiky. Její bojovníci však neuspěli, ukrajinské území si rozdělil především Sovětský svaz a Polsko. Melnik odešel do exilu. Spolu s Konovalcem a několika dalšími exilovými aktivisty v roce 1929 založil Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN). Během 30. let však byla jeho kariéra mnohem klidnější než kariéra jeho kolegů. V podstatě odešel z politiky, zdržel se teroristických aktivit a pracoval jako inženýr a ředitel lesů na obrovských statcích metropolity Ukrajinské řeckokatolické církve Andreje Šeptyckého. Melnyk měl k církvi přátelštější poměr než kterýkoli z jeho spolupracovníků (Organizace ukrajinských nacionalistů byla obecně antiklerikální) a stal se dokonce předsedou Orla, haličské katolické mládežnické organizace, která byla mnohými členy OUN považována za antinacionalistickou.

Po zavraždění vůdce OUN Konovalce v roce 1938 si hlavní zahraniční vedení OUN nedokázalo zvolit vůdce ze svého středu, a proto požádalo v roce 1939 o vedení Melnika, dosud stojícího poněkud stranou. Byl vybrán částečně kvůli naději na umírněnější a pragmatičtější vedení a kvůli touze napravit napjaté vztahy s katolickou církví. Skupina, která Melnika prosadila, obdivovala fašismus Benita Mussoliniho, ale odsuzovala nacismus. V roce 1940 se radikálnější frakce OUN vedená Stepanem Banderou odtrhla od OUN vedené Melnikem. Dvě soupeřící organizace se staly známé jako melnikovci a banderovci. Melnikovci působili v exilu, banderovci na západní Ukrajině.

Melnik byl naverbován do nacistické německé vojenské rozvědky Abwehr. Jeho úkolem bylo provozovat diverzní aktivity po německém útoku na Sovětský svaz. Melnik dostal krycí jméno 'Consul I'. Svědectví o tom podal plukovník Abwehru Erwin Stolze během norimberského procesu. Po německé invazi do Sovětského svazu Melnik vyhlásil svou vlastní nezávislou ukrajinskou vládu v Rovně a počal soutěžit s banderovci o vliv na západní Ukrajině. Zpočátku se Melnikovci, jako konzervativnější a umírněnější, těšili podpoře jak ze strany ukrajinské řeckokatolické církve, tak německých vojenských úřadů. Melnikovi však chyběl politický talent a pro tehdejší situaci plnou násilí měl až příliš mnoho skrupulí. Mnoho Melnikových blízkých spolupracovníků bylo zabito v letech 1941 až 1944 banderovci a on nedokázal na tyto útoky stejně odpovědět. Banderovo hnutí tak nakonec zcela ovládlo ukrajinské nacionalistické prostředí na většině západní Ukrajiny.

V roce 1944 byl Melnik krátce uvězněn gestapem během zátahu proti ukrajinskému hnutí za nezávislost. Po válce uprchl na Západ a žil v Lucembursku, Západním Německu a v Kanadě. Zůstal politicky aktivní a vedl řadu ukrajinských emigrantských organizací. Zemřel v Lucembursku ve věku 73 let.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Andriy Atanasovych Melnyk na anglické Wikipedii.