Amalrik z Bène

Amalrik z Bène, též Amalrik nebo Amalrich[1] z Beny, Amalricus, Amaury de Bennes či Amaury de Chartres († v rozmezí 1204–1207) byl francouzský teolog, magistr na fakultě svobodných umění v Paříži.[2] Boha podle všeho ztotožnil s přírodou, byť jeho dílo známe jen ze svědectví odpůrců. Jeho učení bylo církví odsouzeno. Navázalo na něj hnutí tzv. amalrikánů.

Amalrik z Bène
Narození1150
Chartres
Úmrtí1206 (ve věku 55–56 let)
Paříž
Alma materPařížská univerzita
Povoláníteolog, vysokoškolský učitel a filozof
ZaměstnavatelPařížská univerzita
Nábož. vyznáníkřesťanství
Funkceprofesor
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ottův slovník naučný o něm uváděl: "Narozen v okolí Chartresu, vynikal již záhy dialektickým ostrovtipem a přednášel v Paříži před velice četným posluchačstvem až do té doby, kdy jej biskupský kancléř obžaloval z bludařství; Amalrik odebral se do Říma k Innocentovi III., byl však od něho r. 1204 odsouzen a později přinucen odvolati. Amalrik uchýlil se do kláštera, kde již r. 1209 zemřel.[pozn. 1] Pantheistické učení jeho vyjádřiti lze jeho větami: Bůh jest vše, essence všech věcí; každý křesťan musí věřiti, že jest údem těla Kristova, bez kteréhož článku víry nikdo nemůže býti spasen. Zásady ty jsou ryze pantheistické a čerpal je Amalrik hlavně z Eriugeny,[pozn. 2] ačkoli patrně ani spisy Aristotelovy, Avicebronův »Fons vitae« a snad i platonismus Bernarda z Chartres na něho nezůstaly bez vlivu. Nauka Amalrikova byla na synodě pařížské r. 1209 odsouzena, [pozn. 3] Amalrik sám byl vyobcován z církve, kosti jeho vyzdviženy a spáleny. Zároveň stiženi těžkými tresty církevními stoupenci Amalrikovi, zvaní Amalrikány. Bylo jich několik v diécési pařížské, z nichž upáleno bylo 10 a 4 doživotně uvězněni."[5]

Svými názory Amalrik ovlivnil další panteistické myslitele, zejména Davida z Dinantu. Amalrikovo učení dále rozvíjela radikální sekta amalrikánů, bratří a sester „Svatého ducha". Dle svědectví Gersona Amalrik a amalrikáni hlásali, že Bůh je podstatou všech věcí. „V lásce ustává přirozenost lidská býti stvořením a stává se jednem s Bohem, splývajíc s ním v jedno jsoucno. Vývoj světový stopoval jako vývoj božských osob. Nejprve vládl Bůh-otec v době zákona, pak Bůh-syn v dob víry, a nyní nastává vláda Ducha svatého v době vědění, osvícení rozumového, pochopení světa a totožnosti jeho s Bohem. Je prý možno již spatřiti ty, kdo Duchem svatým jsou osvíceni; u nich věda nastoupila místo víry..."[6] Duch svatý se usídlil v člověku a člověk se tak stal součástí božstva. Nejsou tedy potřebné svátosti, kněžství, církev. Duchem svatým je duch lidský.[4]

Protože spisy Amalrikovy se nezachovaly, je těžké přesně rozlišit, co z uvedených názorů hlásal on sám a co je dílem jeho pozdějších následovníků, amalrikánů.

Odkazy

Poznámky
  1. Datum Amalrikova úmrtí je nejisté, bývá uváděno v různých příručkách různě. Dle Bruggerova Filosofického slovníku zemřel „kolem roku 1206".[3]
  2. Amalrik byl nepochybně silně ovlivněn názory Jana Scota Eriugeny. Eriugenův spis Perifphyseon byl dokonce mylně považován za Amalrikovo dílo a byl brzy po roce 1210 odsouzen jako „Liber Amalrici".[2]
  3. Český slovník bohovědný uvádí, že synoda pařížská, která odsoudila Amalrikovo učení a dala jeho kosti odstranit z posvěcené země, se konala roku 1210. Učení Amalrikovo odsoudil i IV. lateránský koncil v roce 1215.[4]

Reference
  1. Tvar „Amalrich" je užíván např. v knize → HEINZMANN, Richard. Středověká filosofie. Překlad Břetislav Horyna. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2000. 351 s. [Viz str. 164.]
  2. HEINZMANN, Richard. Středověká filosofie. Překlad Břetislav Horyna. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2000. 351 s. [Viz str. 164.]
  3. BRUGGER, Walter aj. Filosofický slovník. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1994. 639 s. ISBN 80-206-0409-X. [Viz str. 536.]
  4. TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 1., A-Bascape (sešity 1–21). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1912. 960 s. [Viz str. 367.]
  5. Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 2. díl. V Praze: J. Otto, 1889. 1141 s. [Citovaný text je na str. 66.] → http://leccos.com/index.php/clanky/amalrik-z-bene
  6. DRTINA, František. Úvod do filosofie. Díl historický: základní úvahy, myšlenkový vývoj evropského lidstva. Část 1, Starověk a středověk. Praha: J. Laichter, 1914. 568 s. [Citovaný text je na str. 474.]

Literatura
  • DRTINA, František. Úvod do filosofie. Díl historický: základní úvahy, myšlenkový vývoj evropského lidstva. Část 1, Starověk a středověk. Praha: J. Laichter, 1914. 568 s. [Viz str. 473–474.]
  • GRIGULEVIČ, Iosif Romual'dovič. Dějiny inkvizice. 2., přeprac. vyd. Přeložila Vlasta Boudyšová. Praha: Svoboda, 1982. 388 s. [O amalrikánech viz str. 124.]
  • SOKOLOV, Vasilij Vasil'jevič. Středověká filozofie. Překlad Vilém Herold a Václava Steindlová. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1988. 476 s. [Viz str. 322–323.]
  • TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 1., A-Bascape (sešity 1–21). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1912. 960 s. [O Amalrikovi i amalrikánech viz str. 367.]

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.