Alexej Alexandrovič Starobinskij

Starobinskij studoval na Lomonosovově univerzitě u Jakova Borisoviče Zeldoviče. V roce 1972 zde získal bakalářský titul. K doktorskému studiu nastoupil na Landaův institut pro teoretickou fyziku, kde je nyní vedoucím vědeckým pracovníkem. V letech 1990 - 1997 byl vedoucím oddělení gravitace a kosmologie a v letech 1999 - 2003 náměstek ředitele ústavu.

V 70. letech Starobinskij pracoval na problematice kreace částic v raném vesmíru a vyzařování z rotujících černých děr. V roce 1979 se stal průkopníkem inflace v ruském prostředí. Tato inflační fáze předpokládá prudké rozepnutí vesmíru, kvadrilionkrát rychleji než je rychlost světla. [1] V západoevropském a americkém prostředí je za průkopníka teorie ze stejného období považován Alan Guth.

V roce 1991 byl hostujícím vědcem na École normale supérieure, v roce 2006 na Institutu Henriho Poincaré, v letech 1994 a 2007 na Kjótské univerzitě a v letech 2000 a 2001 na Tokijské univerzitě.

Starobinskij je členem Ruské akademie věd. Od roku 1991 působí jako spolueditor časopisu Journal of Experimental and Theoretical Physics a rovněž několika dalších periodik, například International Journal of Modern Physics D.

V roce 2010 získal medaili Oskara Kleina, v roce 2013 Gruberovu cenu za kosmologii. Následující rok získal Kavliho cenu za astrofyziku. [2]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Alexei Starobinsky na anglické Wikipedii.