Akce Dünamünde

10. února 1942 přibližná populace německých Židů Rigy v ghettu a koncentračním táboře činila: koncentrační tábor Jungfernhof 2 500; německé ghetto: 11 000; Salaspils: 1 300. Z lotyšských Židů bylo v lotyšském ghettu asi 3 500 mužů a 300 žen.[1] V prosinci roku 1941 se Kurt Krause, kterého autor Max Kauffman popisuje jako „lidožrouta“, stává německým velitelem ghett v Rize. Krause byl bývalý policejní detektiv v Berlíně. Jeho asistentem byl Max Gymnich, příslušník gestapa z Kolína nad Rýnem.[2]

Krause a Gymnich používali psy, aby jim pomohli prosadit jejich příkazy. Lotyšský židovský přeživší zvaný Joseph Berman byl zaznamenán, jak uvádí o Gymnichovi následující:

Gymnich osobně vybral oběti k deportaci, což znamenalo jistou smrt. A proto jméno "Himmelsfahrtskommando - Komando nanebevstoupení." Věděl, že nikdy nedosáhnou jejich domnělého cíle Dunamende nebo továrnu na rybí konzervy v Bolderaa. Gymnich byl nadporučík Krauseho řidiče a později podporučík Roschmannova řidiče.[3]

Celkem bylo z Říše do Rigy deportováno 20 057 Židů. 10. února jich zůstalo naživu jen 15 000. Mnozí z nich byli zavražděni hned po příjezdu. Jak k tomu došlo, nebylo lidem přijíždějícím dalším transportem známo. Podle německého pozůstalého z ghetta, Gertruda Schneidera, si obyvatelé ghetta neuvědomili, kolik německých Židů bylo po deportaci zabito. Zůstali v domnění, že deportace a nucené práce byly nejhorší věcí, která se jim mohla stát:

I z historického hlediska se naděje pro pozůstalé nezdály tak špatné. Pokud jde o vězně z německého ghetta, nevěděli, že čtvrtina z nich už byla vyhlazena. Bylo jim jasné, že byli „přesídleni“ kvůli nuceným pracím a byli schopni s touto myšlenkou žít. V souladu s tím, že doufali, že jejich síla bude trvat do konce války, usadili se v ghettu a začali ho považovat za svůj domov.[1]

V březnu roku 1942 nacistické úřady rozhodly, že je německé ghetto moc přeplněné a zorganizovaly masakr, který se jmenoval "Akce Dünamünde". (Slovo „akce“ byl eufemismus použitý Němci, aby popsali masové střílení a později bylo toto slovo pochyceno samotnými vězni.) Nacisté jednotlivým skupinám v německém ghettu nařídili, aby připravily seznam 60–120 lidí pro další přesídlení. Berlínská skupina musela jmenovat 600 lidí. Nacisté informovali Judenrat, že lidé, kteří nebyli schopni pracovat, staří, nemohoucí nebo matky s dětmi, by měli jít do městečka Dünamünde, kde budou pracovat při zpracovávání ryb. To byla lest sestavena Obersturmführerem Gerhardem Maywaldem. Městečko Dünamünde neexistovalo již po několik desetiletí. Tato lest však měla úspěch, mnoho lidí tam toužilo jít. Přestože Němci vyzvali pouze 1500 lidí, 15. března 1941 se v ulicích ghetta shromáždilo okolo 1900 Židů, stejně jako při masakru v Rumbule tu byla spousta rodičů s malými dětmi. Nedošlo k žádnému přesídlení. Místo toho byli lidé převezeni do lesa Biķernieki na sever od Rigy, kde byli zastřeleni a pohřbeni v hromadných neoznačených hrobech.[4][5][6]

26. března 1941 byl použit stejný trik v koncentračním táboře Jungfernhof proti starým německým Židům. Velitel tábora, Rudolf Seck, nepovolil mladým lidem v produktivním věku, aby šli s rodiči. Celkem bylo z Jungfernhofu přesídleno 1840 lidí, a to znovu do lesa Biķernieki, kde byli postříleni jako němečtí Židé z ghetta o 11 dní dříve.[6] Tato metoda byla navržena neblaze proslulým masovým vrahem Fridrichem Jackelnem a nazývána „balením sardinek“.[7] Historikové Richard L. Rubenstein a John K. Roth popisují Jeckelnův systém:

Na západní Ukrajině SS General Friedrich Jeckeln zpozoroval, že náhodné uspořádání mrtvol znamenalo neefektivní využití pohřebního prostoru. Bylo vykopáno více hrobů než je nezbytně nutné. Jeckeln problém vyřešil. Jednomu ze svých kolegů řekl: „Dnes je vyskládáme jako sardinky“. Jeckeln nazval své řešení jako Sardinenpackung (balení sardinek). Když byla použita tato metoda, oběti vlezly do hrobu a lehly si na dno. Byla na ně spuštěna křížová palba. Poté byla do hrobu uložena další várka obětí, byla umístěna na mrtvoly v uspořádání „hlava k noze“. I tyto oběti byly postříleny křížovou palbou shora. Postup pokračoval do té doby, než byl hrob plný. "[8]

Zabijáci donutili oběti, aby si lehly obličejem k zemi, nebo častěji k právě popraveným. Lidé nebyli zasypaní střelami. Kvůli ušetření munice byl každý střelen jen jednou do temene hlavy. Každý, kdo nebyl úplně zabit, byl pohřben zaživa po zakrytí jámy.[9] Po válce, kdy stála řada velitelů Einsatzgruppen před Norimberským soudem v případu Einsatzgruppen, soud konstatoval, že „žalovaný ani nevyloučil možnost, že se oběť mohla mrtvou pouze zdát, protože byla v šoku nebo dočasném bezvědomí.“ V takových případech byli oběti nevyhnutelně pohřbívány zaživa."[9]

Co se stalo s Židy z německého ghetta bylo známo 16. a 17. března, kdy se do ghetta vrátilo několik vozů s osobními věcmi lidí, kteří byli zavražděni. Jejich oděv byl zablácený a nesl známky toho, že byl rychle svlečen, např.: punčochy byly ještě připojené k podvazkům. Tyto věci byly rozstříděny a vyčištěny, mnoho z nich bylo rozpoznáno podle jmenovek a dalších indicií.[6]