Aj Wej-wej

• 2012 Cena Václava Havla pro kreativní disent, udělenou Human Rights Foundation
• 2013 Cena Excellence in the Arts sdružení Appraiser’s Association of America
• 2015 Ambassador of Conscience Award hnutí Amnesty International
• 2020 Cena za přínos světové kinematografii, Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava[2]

• 2010 Tate Modern
• 2012 Hirshorn Museum, Washington D.C.
• 2014 Martin-Gropius-Bau, Berlín
• 2015 Royal Academy of Art, Londýn
• 2016 Palazzo Strozzi, Florencie
• 2017/2018 Národní galerie v Praze

Oblast architektonické činnosti se dá rozdělit do 3 částí – samostatná architektonická činnost, urbanismus ve spojení s kurátorstvím architektury a spolupráce se studii Herzog & de Meuron a HHF v pozici uměleckého konzultanta.

Aj Wej-wejova architektonická tvorba byla silně ovlivněna jeho bezprostředním okolím a čínskou venkovskou výstavbou. Řekl, že jedinou jeho inspirací z oblasti architektury byl funkcionalistický Wittengstein house (Vídeň),[6] postavený roku 1929 architektem Paulem Engelmannem a filosofem Ludwigem Wittengsteinem. Architekturu nikdy nestudoval, ale již jeho první dokončená stavba studia a rodinného domu na předměstí Pekingu vyvolala obrovský ohlas. Jeho stavby zaujmou svou čistotou a jednoduchostí, která nabízí srovnání s Louisem I. Kahnem, jehož však Aj v počátcích své architektonické kariéry neznal.6 Použití klasických místních materiálů jako šedé a červené cihly mu dovolují stavět velmi kontextuálně a zároveň levně. Těmito prvky dosahuje veškeré dekorativnosti fasády ve svých návrzích. Naprostá většina jeho návrhů je abstrahovaná na funkční konstrukce bez omítání a pouze s nutným počtem otvorů. V roce 2003 založil vlastní kancelář FAKE Design (název opět vybrán velmi kontroverzně, fake se v čínštině vyslovuje stejně jako anglické fuck) a toto studio od té doby staví i několik desítek staveb ročně. Přes devadesát procent návrhů, které odsud vzešlo bylo následně i realizováno. První, kdo Aj Wej-weje objevil v měřítku světové architektury, byl Šigeru Ban, který o v roce 2001 řekl, že v Číně neexistují architekti vyjma jednoho člověka – právě Aj Wej-weje. Mezi nejvýznamnější stavby, které FAKE Design navrhli, patří Neolithic Pottery Museum v Ťin-chua (2007), podlouhlá, v řezu hexagonální budova bez oken,; Three Shadows Photography Art Center v Pekingu (2007), stavba, ve které se setkala umělecká dekorativnost (vysunuté cihly z fasády vytvářející působivou ornamentaci) se strohostí celého návrhu (Aj nepoužil jiný materiál než šedou cihlu, což se skutečností minimalizace okenních otvorů vytváří velmi čistý a kompaktní blok – jeden z typických rysů tvorby),; Red Brick Art Galleries v Pekingu (2007) či čínskou vládou povolené a po výstavbě stržené Malu Studio Shanghai (2011).[7][8]

V roce 2003 rozšířil Aj Wej-wej svou činnost do oblasti urbanismu a kurátorství architektury při stavbě Jinhua Architectural Park (Ťin-chua, Čína), kde podél nábřeží vytvořil soubor pavilonů od světoznámých architektů v čele se švýcarským studiem Herzog & de Meuron, či posledním držitelem Pritkzerovy ceny Wang Shu. Urbanismem a kurátorstvím se zabýval i v roce 2008 při přípravách projektu ORDOS 100.[9] Rozsáhlý projekt s cílem vytvoření zcela nové čtvrti v čínské poušti ve spolupráci se stem světových architektů, kdy každý navrhl jednu vilu o 1 000 m², se dostal pouze do fáze studie, poté byl z finančních důvodů zastaven.

Významnou součástí Ajovy kariéry je spolupráce s Jacquesem Herzogem a Pierrem de Meuronem. Aj Wej-wej působí jako umělecký konzultant a má již od počátku velké možnosti zasahovat do architektonického návrhu. Nejvýznamnější projekty, které vzešly z této spolupráce jsou Národní Stadion v Pekingu, tzv. “Ptačí hnízdo”, (2008) a Serpentine Pavilon v Londýnském Hyde Parku (2012).[10] Stavby tvořené touto synergií jsou stylově i myšlenkově velmi odlišné od Ajovy soukromé praxe, hlavní slovo si stále drží švýcarské studio. Avšak právě díky nim, je celosvětově znám i jako architekt. Jeho ovlivnění touto spoluprací není snadno rozpoznatelné a dá se říci, že stále navrhuje svým osobitým způsobem.

Výrazným prvkem Aj Wej-wejovy činnosti je občanský aktivismus. Mezi roky 2006 a 2009 aktivně provozoval kontroverzní, částečně protivládní blog na čínském serveru sina.com.cn, denně zde dosahoval návštěvnosti 100 000 unikátních návštěvníků a za dobu funkčnosti uveřejnil desítky tisíc fotografií. V květnu 2009 byl po zveřejnění 5 000 jmen obětí zemětřesení v provincii S’čchuan celý blog zcenzurován a uzavřen. Aj přesunul své aktivity na sociální sítě twitter (@aiww) a Google Plus. V souvislosti s kauzou S’čchuan byl napaden policií a v důsledku toho musel v Německu prodělat operaci mozku. Nejvážnějším incidentem s čínskou vládou bylo jeho náhlé zatčení v dubnu 2011 a následné 81 denní věznění neznámo kde. Patrně díky rozsáhlým mezinárodním protestům byl propuštěn pouze s pokutou, která však přesahovala 8 mil RMB (cca 25 mil. Kč).[11]

Aj Wej-wejovu tvorbu přesahující hranice architektury i konceptuálního umění až k boji za lidská práva a svobodu slova nelze obecně charakterizovat. Architektonické návrhy se vyznačují strohostí, jednoduchostí a silným chápáním kontextu místa. Kurátorská činnost staví na snaze kultivovat čínskou architektonickou scénu a přiblížit ji zahraniční tvorbě za výrazné pomoci světových architektů. Konceptuální umění je definováno celoživotním bojem s čínským komunismem a zejména v poslední době s ním částečně prorůstá. Instalace většinou nespojuje vizuální linka, naplno ji však nahrazuje ideová.

V letech 2015 - 2017 se Aj Wej-wej zabýval mezinárodní uprchlickou krizí a strávil několik měsíců v různých uprchlických táborech po celé planetě. Pro pražskou Národní galerii vytvořil obří instalaci Zákon cesty (2017-2018)[12] a v kině Lucerna měl premiéru jeho film Human flow (Lidský proud), který byl roku 2018 vybrán mezi 15 nejlepších dokumentárních snímků nominovaných na Oscara.[13]

Počátkem roku 2020 natočil Aj Wej-wej dokumentární film Coronation o počátku pandemie ve Wu-chanu, který zachycuje běžné lidi uprostřed něčeho, co je přesahuje a jejich život obrátilo vzhůru nohama. V roce 2020 dokončil další dokumentární film Cockroach, který dokumentuje Hongkongské protesty proti extradičnímu zákonu a podává syrové svědectví o masových shromážděních, policejní brutalitě, střelbě, slzném plynu, zatýkání i zraněných. Ve filmu vystupují lidé, kteří se k protestům připojili aniž by se předtím nějak politicky angažovali.[14]