Adiši

Vesnice se rozkládá na severním (pravém) břehu řeky Adiščala, která vzniká pod stejnojmenným ledovcem. Hluboké údolí řeky se strými svahy obklopují horské hřebeny o vrcholech s výškou 3500 m (severní) a 2700 m n. m.

Obec je přístupná po jediné silnici, která směřuje z vesnice Bogreši ze západu, údolím řeky. V zimě je obec odříznutá od světa, často se tento stav opakuje i během roku, kdy dochází např. k zaplavení údolí a cest, nebo jejich stržení.[1]

Nejstaršími stavbami v obci jsou celkem čtyři kostely. Původně jich bylo zbudováno sedm, tři z nich se do současné doby nedochovaly. Dva jsou zasvěceny Svatému Jiří, jeden Kristu spasiteli. Zvnitřka jsou tyto stavby bohatě vymalované v duchu pravoslavné architektury.[2] Obec je známá díky tzv. Adyšskému evangeliu z roku 897,[3] které bylo uchováno v jedné z místních obytných věží v době komunistického režimu.

Nápadné jsou typické kamenné obranné-obytné věže, které obci dominují. Z původních čtrnácti jich do 21. století zůstalo pouze pět.

Díky svojí odlehlosti a izolovanosti v obci nevznikly žádné moderní stavby. Jednotlivé domy stojí většinou ve svahu, velmi blízko u sebe. Cesty v Adiši jsou prašné. Do roku 2002 se zde nacházela škola, od té doby dojíždí místní děti do 11 km vzdálené školy v Ipari.

Obec se nachází na oblíbené vysokohorské turistické trase z města Mestia do obce Ušguli.[4] Díky tomu se zde v druhé dekádě 21. století rozšířilo především pohostinství, které zaměstnává značný počet obyvatel města.

V roce 2002 žilo v Adiši 60 lidí, roku 2014 dle gruzínského sčítání lidu klesl tento počet na 44. Těžké životní podmínky vedly v průběhu desetiletí k postupnému poklesu počtu obyvatel a vystěhovalectví do hustěji osídlených regionů Gruzie.[5]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Adiši na Wikimedia Commons

• Gruzínská sovětská encyklopedie, Tbilisi, 1975, sv. 1, s. 96.