Adalrich

Adalrich je poprvé zmíněn jako člen frakce šlechticů, která po smrti Chlothara III. v roce 673 vyzvala Childericha II., aby se ujal království v Neustrii a Burgundsku. Oženil se s Berswindou, příbuznou Leodegara, autunského biskupa, jehož frakci Adalrich podporoval po Childerichově vraždě v roce 675, během občanské války. Někdy před rokem 677 přešel k opoziční frakci majordoma Ebroina, čímž se stal spojencem krále Theudericha III., který mu věnoval klášter Bèze.[5] Po atentátu na krále Dagoberta II. se Adalrich přiklonil zpět k Leodegarově frakci, za což mu Ebroinem ovládaný Theuderich vyvlastnil všechen majetek v Alsasku ve prospěch opatství v Bèze. Občanská válka ale vyústila v jen omezenou královskou moc a tak i přes vyvlastnění zůstal Adalrichův vliv a autorita v Alsasku zachovaná. V roce 683 Adalrich předal svůj úřad synovi a a nástupci Adalbertovi. Ovládnutím klášterů a opatství vybudoval mocné regionální vévodství, které předal svým dědicům, Etichonidům.

Adalrich byl nechvalně známý tím, že potlačil vzpouru v klášteře Moutier-Grandval a v klášterech pod jeho správou vládl tvrdou rukou. Podle Germana z Grandvalu “začal zlomyslně utlačovat lidi v okolí kláštera Sornegau a tvrdil, že byli rebely proti jeho předchůdcům“. Obyvatele Sornegau, kteří popírali, že byli rebelové proti předchozím vévodům, nechal vyhostit ze země. Mnoho vyhoštěných obyvatel zemi neopustilo a ukrylo se v údolí Sornegau, proto Adalrich s velkou armádou Alamanů obsadil jeden konec údolí, zatímco jeho poručík Adalmund vstoupil do údolí na opačném konci. I když opat Germanus a jeho probošt Randoald se s Adalrichem setkali, aby ho přesvědčili k ústupu, což jim Adalrich přislíbil, ale údolí přesto zpustošil.

Snad jako pokání za svůj vztah k Leodegarovi a Germanu z Grandvalu, dvou budoucích svatých, založil mezi lety 680 a 700 v Alsasku klášter Ebersheim na počest svatého Mořice a Hohenburg na místě staré římské pevnosti císaře Maximiana, objevené jeho zvědy a přivlastněnou pro jeho armádu.

Jeho dcera Otýlie se údajně narodila slepá, což Adalrich bral jako trest za urážku Boha. Aby si zachoval tvář před svými poddanými, pokusil se svou ženu Bereswindu přesvědčit k tomu, aby tajně Otýlii zabila. Bereswinda místo toho poslala Otýlii do úkrytu kláštera v Palmě. Podle Životopisu Otýlie biskup jménem Erhard dospívající dívku pokřtil a namazal jí na oči křižmo, které jí zázračně vrátilo zrak. Biskup Erhard se pokusil obnovit vztah Adalricha s jeho dcerou, ale Adalrich z obavy negativní reakce jeho poddaných, nabídku odmítl. Jeho syn přesto jeho rozhodnutí ignoroval a Otýlii přivedl zpět do kláštera Hohenburg.[6] Když se to dozvěděl Adalrich, v zuřivosti popadl žezlo a úderem do hlavy svého syna nechtíc zabil. Nakonec Otýlii jen velmi neochotně umožnil vrátit se do kláštera. Ke konci svého života byl s osudem Otýlie smířen a učinil z ní první abatyši kláštera. Před smrtí ji předal celé opatství, jako by to bylo soukromé vlastnictví.[7]

Prostřednictvím své dcery byl Adalrich smířen s Bohem a již ve 12. století byl považován za světce s místním kultem. Otýlie byla v roce 1807 papežem Piem VII. jmenována patronkou Alsaska.