Aarhuská úmluva

Smlouva zavazuje státy, nikoliv jednotlivce. Úmluva má přednost před vnitrostátním právem, a tak je nutné vykládat české právo v souladu s požadavky Aarhuské úmluvy.[1]

Pro Českou republiku z právního hlediska Aarhuská úmluva znamená dvojí vázanost a dvojí kontrolu dodržování. Důvodem je to, že 17. 2. 2005 ratifikovala Evropská unie Aarhuskou úmluvu jako celek. Z toho pro Českou republiku vyplývá, že úmluva je součástí jak mezinárodního práva, tak komunitárního práva. [4]

Podpis pod Aarhuskou úmluvu zavazuje členské státy k tomu, aby zajistily informace o stavu životního prostředí a jeho dopadech na lidské zdraví pro každého.[5] Rozhodování veřejnosti je závislé na informacích. Úplnost, přesnost a aktuálnost informací je důležitá pro efektivní účast veřejnosti, proto je obsahem prvního pilíře přístup k informacím.

Přístup k informacím je dvojího druhu:

a) aktivní- aktivní činnost orgánů; aktivní přístup znamená, že veřejnost má právo získávat informace tak, že veřejná správa je povinna shromažďovat a šířit informace sama od sebe a lidé se jich tím pádem nemusí dožadovat (např. zprávy o stavu životního prostředí)

b) pasivní- na základě žádosti; pasivní přístup je založen na požadování informací od orgánů veřejné zprávy a povinností orgánů veřejné správy na tyto požadavky odpovídat a informace poskytovat [6]

Účinnost pilíře je závislá na přístupu k informacím. Tento pilíř má tři části:

1. veřejnost může být ovlivněna rozhodováním o specifické činnosti nebo na rozhodování může mít nějaký jiný zájem. Jde o zapojení veřejnosti do rozhodování o konkrétních činnostech nebo záměrech, které mohou mít významný dopad na životní prostředí, například stavba velkých budov

2. účast veřejnosti při tvorbě plánů a politik týkajících se životního prostředí, například územní plánování

3. účast veřejnosti na přípravě zákonů, pravidel a právně závazných norem souvisejících s životním prostředím[6]

Oproti právu na informace pracuje tento pilíř s pojmem dotčená veřejnost. Některá práva zapojování má pouze dotčená veřejnost. Je to hlavně dotčená veřejnost, kdo má mít zaručené právo účasti při rozhodování. Účast dotčené veřejností má mít vliv na vyšší transparentnost vedených řízení, zajistit veřejnou kontrolu a zvýšit kvalitu přijímaných rozhodnutí.[5]

Česká právní praxe dotčené veřejnosti nepřiznává dostatečný rozsah práv Jedná se zejména o právní úpravu ve stavebním zákoně. Účast je tak umožněna pouze vlastníkům nebo sem patří další práva věcného charakteru, a tak například nájemníci jsou z procesu vyloučeni. Tento právní stav se dostal do rozporu s Aarhuskou úmluvou. Výbor pro plnění Aarhuské úmluvy uvedl, že dochází k omezování postavení jednotlivců v oblasti užívání půdy a stavebních povolení. Česká republika tak nedodržuje část úmluvy.[7] Znění stavebního zákona se nezměnilo a nadále se mohou účastnit rozhodování jen ti, kteří uplatňují vlastnické právo.[5]

Tento pilíř poskytuje veřejnosti mechanismus k přímému prosazování práva životního prostředí. Pomáhá prosazovat oba předchozí pilíře.[6] Slouží k tomu, aby zajistil vynutitelnost standardů Aarhuské úmluvy, ale také vynutitelnost dalších předpisů dané země souvisejících s životním prostředím.

V praxi to znamená, že veřejnost má možnost požadovat přezkoumání potenciálního porušování svých práv u soudu nebo jiného nezávislého orgánu, který je zřízen státem – například, aby byly zpřístupněny informace, které byly státní správou zamítnuty.[1]