5. základní expedice (Mir)

Příprava kosmonautů k pátému dlouhodobému letu na stanici Mir začala v prosinci 1988, kdy se záložní a rezervní posádka 4. expedice posunuly na místa hlavní a záložní posádky expedice páté. V hlavní posádce byli Alexandr Viktorenko (velitel) a Alexandr Serebrov (palubní inženýr),[1] v záložní Anatolij Solovjov a Alexandr Balandin.[2] Výprava měla odstartovat k Miru 19. dubna 1989 a vystřídat 4. základní expedici. Jejím úkolem bylo, mimo jiné, vyzkoušení autonomní manévrovací jednotky (SPK, средство передвижения космонавта), kterou měl na stanici Mir přivézt nový modul Kvant-2. Start modulu však byl odložen a proto byl Serebrov, cvičící let s SPK, v únoru odsunut do záložní posádky (s tím, že poletí v 6. expedici). Opačným směrem se posunul Balandin.[2]

V dubnu však byla kosmická loď Sojuz, kterou měla expedice letět, během přípravných prací na kosmodromu Bajkonur poškozena a nezbylo než let expedice odložit na podzim.[3] Balandin a Serebrov se poté vrátili na svá původní místa.[2]

Expedice začala startem kosmické lodi Sojuz TM-8 z kosmodromu Bajkonur 5. září 1989 v 21:38:01 UTC, se stanicí Mir se loď spojila 7. září v 22:25:35 UTC.[4]

Sovětský skafandr a manévrovací křeslo v muzeu Památníku pokořitelů kosmu

Po spojení se stanicí ji kosmonauti několik dnů oživovali. Dne 10. září přijali zásobovací loď Progress M-1, první z modernizované série, s celkem 2,7 tunami nákladu. Souběžně s vykládkou lodi se kosmonauti věnovali i vědě – observatoř Rentgen v modulu Kvant využili k pozorování centra Mléčné dráhy a rentgenového zdroje Sco X-1 v souhvězdí Štíra. V dalších týdnech Viktorenko a Serebrov střídavě pracovali s zařízením Gallar, určeným k výrobě vysoce kvalitních polovodičových materiálů; dalekohledem Glazar fotografovali hvězdy; věnovali se lékařsko–biologickým výzkumům, studiu zemské atmosféry a fotografování vybraných oblastí zemského povrchu.[4]

Dne 1. prosince odletěl Progress M-1. Nový modul Kvant-2 se, po několika odkladech startu, připojil ke stanici na druhý pokus (první 2. prosince byl neúspěšný) 6. prosince.[5] Modul byl určen pro dovybavení Miru zařízením, které pro příliš velkou hmotnost nemohlo být umístěno v základním bloku. Nacházela se v něm i větší komora pro výstup do otevřeného prostoru, systém regenerace pitné vody a sprchový kout. Nesl také dva solární panely. Posádka modul oživila a propojila jeho systémy se systémy stanice, na stanici instalovali akumulátory přivezené v modulu.

Další zásobovací Progress přiletěl 22. prosince 1989.[5] Už následující den kosmonauti zahájili biotechnologické experimenty, které loď přivezla (např. pěstovali řasy Chlorella a tkáně rýže).[4]

V lednu 1990 posádka provedla sérii výstupů do otevřeného vesmíru. První posádka provedla 8. ledna 1990. Namontovali orientační čidla a sebrali z povrch stanice materiály vystavené působení kosmického prostoru. Druhý výstup následoval 11. ledna. Náhradou za staré umístili na povrchu stanice nové vzorky; umístili přístroj Afra E určený ke sledování ionosféry a magnetosféry a odstranili panel s přístrojem registrujícím mikrometeority. Třetí výstup 26. ledna, už z přechodové komory Kvantu-2, byl zaměřen na vyzkoušení nových skafandrů Orlan DMA.[4]

Počínaje 28. lednem kosmonauti zahájili program Hvězdné vyučování, sestávající celkem z 28 lekcí. Při čtvrtém a pátém výstupu kosmonautů ve dnech 1. a 5. února Serebrov vyzkoušel autonomní manévrovací jednotku Ikaros (SPK, средство передвижения космонавта).[4] Analogické „kosmické křeslo“ vyvinula i americká NASA, ale ani jedno se po vyzkoušení už nepoužívalo.

Loď Sojuz TM-9 s novou, 6. základní posádkou přiletěla 12. února 1990. Viktorenko a Serebrov se přivítali s hosty – Anatolijem Solovjovem a Alexandrem Balandinem. Během týdne nováčci převzali stanici a 19. února 1990 ve 01:06 UTC Viktorenko se Serebrovem z Miru odletěli se svou lodí Sojuz TM-8. Přistáli ve 04:36 UTC v Kazachstánu 55 km severovýchodně od Arkalyku.[4]