Škulovec široký

Životní cyklus

Vajíčka tasemnice se vylučují trusem definitivního hostitele do vnějšího prostředí. Vývoj vajíček jakož i larválních stadií je vázán na vodní prostředí. Z vajíček se ve vodě líhnou larvy – koracidia – která musí být do několika hodin pozřena buchankou (vodním korýšem, v tomto případě čeledi Cyclopidae a Diaphomidae). V buchance vzniká další infekční stadium – procerkoid. Je-li buchanka pozřena rybou, vyvine se v rybí svalovině ve stádium zvané plerocerkoid. Často je menší ryba živící se planktonem pozřena predátorskou rybou a dochází tak přenosu plerocerkoidu do větších ryb. V případě D. latus je to nejčastěji okoun říční (Perca fluviatilis), štika obecná (Esox lucius) nebo mník jednovousý (Lota lota).[2] Svalovina těchto ryb je poté zdrojem nákazy pro definitivního hostitele, jimiž jsou masožraví savci (vlk, liška, kunovití, ale i člověk). U konečných hostelů se tasemnice uchytí ve střevě a může dorůst značných rozměrů (2 až 15 metrů).[2] Dospělé tasemnice vstřebávají živiny ze střevního obsahu.[3]

Člověk se může nakazit touto tasemnicí pozřením tepelně neopracované rybí svaloviny obsahující plerocerkoidy ze štiky, okouna nebo mníka. V Severní Americe nebo Japonsku v případě příbuzného druhu Dibothriocephalus nihonkaiensis mohou být zdrojem zase lososovité ryby.[1] Řada jiných druhů sladkovodních ryb může být mezihostitelem pro další příbuznou tasemnici D. dendriticus.[4]

Infekce člověka je i přes značné rozměry tasemnice ve většině případů asymptomatická. V literatuře byla popsána u některých pacientů nevolnost, bolesti břicha, zácpy nebo průjem, avitaminóza B12.[2] Deficit vitamínu B12 při nákaze škulovcem byl nicméně zpochybněn.[5][6] Neškodnost škulovce dokumentoval na příkladu vlastní infekce Julius Lukeš (ředitel Parazitologického ústavu AV ČR).[6]