Šchita

Ke šchitě jsou způsobilé pouze „čisté“ druhy dobytka, zvěře a ptáků; ryby šchitu nepotřebují a je možno je usmrtit jiným vhodným postupem. „Nečistá“ zvířata jsou považována za zdechlinu bez ohledu na to, jakým způsobem byla poražena.

Osoba provádějící šchitu je označována jako šochet. Šochetem může být pouze věřící a praktikující dospělý žid, který složil zkoušku osvědčující dobré znalosti pravidel šchity, dovednost a dostatečnou fyzickou odolnost.

Pro šchitu se dnes používá speciální nůž z kvalitní nerezové oceli. Nůž má charakteristiký obdélníkový tvar s rukojetí. Jeho délka by měla odpovídat přibližně dvojnásobku šířky krku poráženého zvířete. Příliš dlouhý nebo příliš krátký nůž může způsobit „přitlačení“, které šchitu zneplatňuje. Běžně se užívají tři typy nožů: krátký pro ptactvo a drůbež, středně velký pro „lehký dobytek“ (ovce a kozy), a velký pro „hrubý (=hovězí) dobytek“. Nůž určený na šchitu se nepoužívá na žádný jiný účel.

Nůž musí být ostrý a jeho ostří dokonale hladké; sebemenší vada či zub způsobuje neplatnost porážky. Šochet musí umět nůž do této podoby nabrousit a musí jej před porážkou i po ní zkontrolovat. Kontrola se provádí tak, že šochet lehce přiloží nehet k ostří a opakovaně s ním pohybuje nahoru a dolů po ostří při různém naklonění nože. Kontrola nože vyžaduje mimořádné soustředění a je jednou z podstatných částí zkoušky šocheta.

Při šchitě šochet přeřízne měkké partie na krku zvířete; řez by měl dojít až k páteři, neměl by ji však zasáhnout. Má-li být řez v pořádku, musí přetnout hrtan i jícen zvířete (u ptáků stačí jeden z nich); tyto trubice jsou proto označované jako „znaky“ (simanim). Jelikož jsou přitom zpravidla přeříznuty i krční tepny zvířete, dochází v důsledku poklesu krevního tlaku k okamžité ztrátě vědomí a následnému rychlému vykrvácení. Po šchitě se obvykle tělo zvířete ještě chvíli pohybuje – tyto pohyby označované jako pirkus jsou považovány za projev činnosti odumírající nervové soustavy a v případě sanitární porážky nemocného nebo poraněného zvířete slouží jako doklad o tom, že zvíře nezemřelo ještě před porážkou.

Po zaříznutí zvířete je třeba ověřit, zda šchita proběhla v pořádku.

1. Šochet je povinen zkontrolovat, zda byly správně přeříznuty simanim (hrtan a jícen) na krku zvířete. Simanim nemusejí být přeříznuty celé, stačí, když je přeříznuta větší část. U ptáků navíc stačí, když je takto přeříznut pouze jeden ze simanů. Tato kontrola se provádí buď vizuálně nebo hmatem.
2. Šochet musí zkontrolovat nůž i po porážce, aby si ověřil, že během porážky nebyla narušena hladkost ostří. Najde-li na ostří vadu, porážka je neplatná a zvíře je zakázané ke konzumaci. Nůž se opláchne a kontroluje obvyklým způsobem nehtem. Kontrola simanim i kontrola nože je ještě součástí šchity a za její provedení je odpovědný šochet. Je-li výsledek negativní, zvíře je prohlášeno za nevela a zakázáno židům ke konzumaci.
3. Proběhla-li šchita v pořádku, je třeba dále zkontrolovat, zda zvíře nebylo postiženo nemocí nebo zraněním, které by je řadilo to kategorie taref (trejfe). Povinně se kontrolují u dobytka plíce; v případě podezření na výskyt jiné vady se provádějí ještě další kontroly, a to i u ptáků. Prošlo-li zvíře i touto kontrolou, je z halachického hlediska povolené ke konzumaci.
4. Veterinární prohlídka není halachicky výslovně vyžadována, ale může být předepsána státními zákony. Někdy je podřazena pod halachický požadavek ochrany života a zdraví.

I když je zvíře poraženo rituálně správným způsobem, jsou některé jeho části zakázány a je potřeba je před zpracováním odstranit. Zakázané jsou:

• krev zvířete,
• určité části tuku (chelev),
• nerv zvaný gid ha-naše.

Po porážce ptáků nebo zvěře (ne dobytka) je šochet povinen provést „přikrytí krve“ (kisuj dam). Krev se při porážce nechá vytéct na sypkou půdu nebo prach, do kterých se může vsáknout, a po porážce se na příslušné místo nasype další prach.