Řenče (tvrz)

Podle pověstí tvrz založil, stejně jako obec a rod Řenečských, jistý rytíř Řenek.

Tvrz v Řenčích

První písemná zmínka o vsi pochází z berního rejstříku z roku 1379, kdy jsou zdejší dvory ve vlastnictví Blahoslava, Havla a Litolda.[2] Roku 1412 je pak zmiňován jistý Zdeněk z Řeneč,[3][2] první doložený člen rodu Řenečských z Řeneč. Zda se jednalo o syna některého z předchozích majitelů, není známo, je to ale velmi pravděpodobné. Zdeněk měl čtyři syny, přičemž Petr a Zachař odešli na Plzeňsko. V roce 1444 založil Lvík vlastní větev, když přesídlil do Dolní Lukavice, a pojmenoval ji Lukavští z Řeneč. Obec se tak stala vlastnictvím Sudy, jehož větev nesla název Sudové Řenečtí z Řeneč.[2] Jeho vnuk, Petr Suda, vlastnil také Janovice u Klatov a byl zemským škůdcem. Ve své době byl, díky své schopnosti ze všeho se dostat, v zemi velmi známou osobou. Někdy před rokem 1520 prodal ves Řenče s tvrzí a dvorem a dále vsi Plevňov, Osek, Kníje, Libákovice (část) a pusté Háje a Lhotku Janu Markvartovi z Hrádku.[3] V roce 1545 přikoupil Humprecht z Hrádku Snopoušovy a Krašovice. Jeho syn Jiří však kvůli finančním problémům musel statek odprodat Kryštofu Loubskému z Lub, jenž zde sídlil od roku 1571.

V té době také pravděpodobně došlo k renesanční přestavbě tvrze. Při ní byla využita sgrafitová bosáž.[4] Renesanční stavba měla vstupní průjezdní věž a trojkřídlou dispozici.[3]

Kryštofův syn, Jáchym Ladislav Loubský z Lub, připojil statek k Dolní Lukavici, ovšem v roce 1623 jej opět oddělil a získal jej jeho syn Adam Jaroslav. Ten jej obratem prodal za 64 000 kop míšeňských grošů Janu Filipu Kracovi ze Šarfenštejna.[3] Ten po Bílé hoře skupoval statky – v roce 1622 Rýzmberk, Kout na Šumavě a Zahořany, roku 1623 právě Řenče, roku 1624 Úsilov a Dolní Lukavici (prodává jí roku 1627) a v roce 1630 Žimutice. Během třicetileté války jednal se Švédy o vydání Ingolstadtu a dokonce přeběhl na jejich stranu. V roce 1634 však byl v bitvě u Nördlingenu zajat, odsouzen a v roce 1635 popraven. Statky získal Albrecht z Valdštejna, jenž je postoupil Šimonovi z Thunu. V roce 1634 připadly královské komoře a ta Řenče vrátila Adamovi Jaroslavovi Loubskému z Lub. Jelikož se však zjistilo, že se jeho otec dopustil podvodu a nový majitel, Kryštof Loubský z Lub, nebyl schopný pokutu zaplatit, daroval v roce 1662 císař Leopold I. Řenče a Dolní Lukavici Františku Albrechtovi z Harrachu. To znamenalo definitivní spojení obou Řenče s Lukavicí, opuštění tvrze a na počátku 19. století její přeměnění na sýpku.[5][3]

Kolem roku 1794 se severní křídlo buď zřítilo, nebo bylo zbořeno. Ve 2. polovině 20. století došlo k poškození jižní a západní části tvrze. Po roce 1989 hrozilo opuštěnému objektu zboření, ke kterému ale nedošlo. Z trojkřídlé tvrze se dochovala dvě polozřícená křídla, suterén s klenutými stropy pod jižním křídlem je pozůstatkem gotické tvrze. Ve fasádách je možné najít zazděná renesanční okna.[3]