Řečnický styl

Tím, že řečnický styl (a rétorika jako obor, který se jím zabývá) těsně souvisí s politickým, kulturním a náboženským vývojem společnosti, přitahovaly k sobě mnohostranný zájem již od dob antiky.

Za zakladatele se považuje Aristoteles (384 – 322 př. n. l.) a jeho dílo Rétorika. Významným řečníkem byl Démosthenés (384 – 322 př. n. l.), proslavil se svými útočnými řečmi tzv. filipikami. Za vynikajícího politického řečníka je považován římský politik a spisovatel Marcus Tullius Cicero (103 – 43 př. n. l.)[1]

Vznik samostatného řečnického stylu tehdy vyplynul z práva na svobodu slova ve veřejném životě a z práva i povinnosti občana osobně obhajovat svou při před soudem. V pracích o rétorice vesměs převažují výklady normativní a výchovné (didaktické), které v sobě zahrnují i poznatky o soudobé komunikační praxi a jazykové výchově. Klasická rétorika vypracovala předpoklady pro studium řečnického projevu od fáze vyhledávání témat a argumentů k jejich uspořádání v řeči, stylizaci, tj. volbu jazykových prostředků, až po pamětní osvojení písemně vypracované předlohy a způsob podání, přednesu, který zahrnuje složku zvukovou, gestickou a mimickou. Všechny tyto fáze přípravy i realizace řeči v praxi se vzájemně mísí a kombinují. S vývojem technických prostředků veřejné komunikace se mění i obsah těchto fází. Stoupají nároky na odbornou vybavenost, krátkodobou i dlouhodobou paměť a na přípravu řečníka, jemuž jsou k dispozici četné zdroje informací (interne) apod.), závěrečná fáze podání (přednesu) řeči může počítat s využitím nejrůznějších pomůcek akustické i vizuální povahy.[2]

Řečnický styl lze vymezit podle hlediska funkčního: tedy uplatněním dominantní funkce přesvědčovací (persvazivní), resp. získávací (apelativní, sugestivní) - těmito rysy se vyznačují i projevy písemné, poznamenané apelativností (např. novinové úvodníky, reklamy, ale i romány à la thèse, politická a agitační poezie), dále podle stylotvorných činitelů, které se v něm uplatňují: veřejného prostředí, mluvené podoby a převládající jednosměrnosti komunikace (od řečníka k auditoriu).

Řečnický styl je stylem komplexní povahy, sdílí příznačné vlastnosti s ostatními funkčními styly.

Se stylem uměleckým se shoduje využíváním obrazných prostředků (metafor, paradoxů, hyperbol, antitezí, větných paralelismů, opisných pojmenování, zvukových figur), se stylem publicistickým v úsilí o přesvědčivost a obecnou srozumitelnost, se stylem odborným a vědeckým v důrazu na rozvinutou argumentaci, se stylem běžně dorozumívacím ve snaze vyvolat dialogický a důvěrný kontakt (oslovováním auditoria, vkládáním osobních a citově zabarvených pasáží).

Výstavba textu se vyznačuje užíváním výrazů vyjadřujících věcné členění textu (po tomto úvodu přistoupím; závěrem ještě připomenu; shrneme si ještě znovu; až dosud jsme se zabývali).

Výběr slov se podřizuje potřebám obecné srozumitelnosti a apelativnosti, výlučnější termíny bývají doprovázeny synonymy nebo opisem.

Charakteristické jsou polemické nebo souhlasné odkazy na jiné texty, argumentace založená na názorných příkladech, využívání hodnotících výrazů, zdůrazňování názorové shody mezi řečníkem a posluchači (často prostřednictvím osobních zájmen - my všichni ..., každý z nás ...).

Díky medializaci veřejného života se stále zvyšují nároky na mluvní pohotovost, osobitost a jazykovou kultivovanost. Klasičtí autoři rozlišovali řeči politické (poradní), soudní (forenzní) a příležitostné (oslavné), později se tato klasifikace obohatila o řeči duchovní (kázání), odborné (přednášky, debaty, polemiky) i o útvary písemné (traktáty, manifesty, otevřené dopisy).

Projevy řečnického stylu jsou primárně určeny k přednesu, resp. z hlediska adresáta k poslechu. Řečník musí dodržovat základní zásady mluveného projevu, a to jak jazykové, tak mimojazykové:

1. základ je spisovná čeština
2. naznačení sledu dílčích témat
3. dostatečná hlasitost, správná artikulace a rychlost přednesu
4. zohlednění adresáta
5. používání jazykových obratů udržující pozornost posluchačů a kontakt s nimi
6. šetření tzv. parazitních slůvek a zvuků: zájmeno já, teda, vlastně, tak nějak, jinak, prostě, takže
7. dlouhá souvětí nejsou vhodná
8. délka projevu má být přiměřená situaci.
9. podstatnou součástí mluveného projevu je i řeč těla, zejména mimika a gestikulace
10. umění zacházet s trémou
11. oční kontakt s posluchači[3]

V českých podmínkách se řečnický styl řadil jako podtyp k stylu publicistickému nebo prakticky odbornému. (Do značné míry to souvisí s nedostatečnou tradicí parlamentní demokracie). O řečnictví politickém a soudním již Jungmann (1845) prohlásil, že „u nás pro ně není příležitosti“. Teprve společenské přeměny po r. 1989 a s nimi související rozmach řečnických žánrů, ovlivněný též médii a nástupem nových komunikačních technologií, vyvolává nejen k obsahu, ale i k jaz. formě řečnických projevů značnou pozornost odborníků i veřejnosti. Vychází množství příruček, v jejichž názvu slovo rétorika lze nalézt.[2] 

• KRAUS, Jiří. Proměny řečnického stylu v češtině [online]. [cit. 2021-02-20]. Dostupné online.