Čo Min-son

Patřila k průkopnicím ženského vrcholového juda v Jižní Koreji. Od svých 14 let se připravovala na Sportovní střední škole v Soulu pod vedením Čchö Kwan-jonga (최관용) a později na Soulské sportovní univerzitě Hančchetä (한체대). V roce 1988 se účastnila domácích olympijských her v Soulu ukázkové disciplíny ženského juda. V začátcích sportovní kariéry byla známá častou změnou své váhové kategorie. Mezi lety 1988-1992 šla s vahou téměř o dvacet kilo nahoru. V olympijském roce 1992 nastupovala ve střední váze do 66 kg a při olympijské nominaci na olympijské hry v Barceloně neuspěla na úkor Pak Či-jong.

V roce 1993 získala svůj první titul mistryně světa a v roce 1995 titul mistryně světa obhájila již jako členka judistického týmu korejské společnosti Ssangyong Cement. Manažérem a trenérem tohoto mimořádně úspěšného týmu byl olympijský vítěz I Kjong-kun. V roce 1996 odjížděla na olympijské hry v Atlantě jako favoritka na vítězství a své předpoklady naplnila. Od úvodního kola úřadovala svým levým o-uči-gari, které doplňovala bezchybným přechodem do držení osaekomi. Ve finále se jí sice Polka Aneta Szczepańská z prvního držení vysmekla, ale minutu před koncem při druhém držení již Polku nepustila. Získala zlatou olympijskou medaili.

V roce 1998 sportovní kariéru přerušila kvůli narození potomka. Jedním z důvodů přerušení sportovní kariéry byla i krize korejského hospodářství v roce 1997, když Ssangyong Cement přestal korejské judo sponzorovat. K vrcholovému judu se vrátila na podzim 1999 a v roce 2000 se kvalifikovala na olympijské hry v Sydney. V semifinále prohrála minimálním bodovým rozdílem na koku s Kubánkou Sibelis Veranesovou a spadla do oprav. V boji o třetí místo nastoupila proti Belgičance Ulle Werbrouckové a v polovině zápasu jí poslala technikou tani-otoši na wazari. Bodový náskok udržela do konce zápasu a získala bronzovou olympijskou medaili. Po skončení sportovní kariéry v roce 2001 pracuje jako trenérka na domovské univerzitě Hančchetä.