Článkování

Především u kroužkovců a členovců se rozlišuje homonomní (stejnocenná) a heteronomní (nestejnocenná) segmentace. Homonomně jsou článkovaní někteří kroužkovci, znamená to, že uspořádání tělních článků na povrchu odpovídá vnitřní anatomii kroužkovce. Výjimkou jsou pijavice a někteří mnohoštětinatci, na jejichž jeden vnitřní článek těla připadá více vnějších kožních zářezů, a jsou proto heteronomně článkované. Heteronomní segmentace se vyskytuje i u všech členovců.

Typicky článkovaní živočichové jsou kroužkovci a členovci, u druhého jmenovaného kmene je segmentace na nejvyšší úrovni.[1] Segmentace těla se vyskytuje i u obratlovců. Poměrně dobře je poznat v uspořádání svalového a kosterního aparátu ryb nebo hadů, u savců je výrazně potlačena, ale tělní segmenty se stále dají identifikovat např. u embryií nebo v uspořádání nervové soustavy.

Článkování zcela v jiném slova smyslu vzniká např. i u přesliček a vůbec není v přírodě vzácným úkazem.

Segmentace patrná na lidském embryu o délce 2,11 mm

Také v lidské embryogenezi hraje segmentace významnou roli. Mnoho orgánových soustav vzniká z článkovaných struktur táhnoucích se po některé z tělních os. Příkladem je centrální nervová soustava, složená z neuromer vzniklých segmentací neurální trubice, nebo svalová soustava, složená ze somitomer. Somitomery jsou váčky vznikající u člověka podél nervové trubice. Postupně se přetvářejí v somity, jejichž počet je tak charakteristický pro určité stadium embryonálního vývoje, že se podle nich určuje, jak je zárodek starý. Například v pátém týdnu je somitů 42–44 párů.[1]