Česko-polská válka (1345–1348)

Karel IV., Jan Lucemburský a Kazimír III. Veliký osobnosti Česko-polské války

Válce předcházelo zatčení Karla IV., syna českého krále Jana Lucemburského, který byl z polského zajetí osvobozen. Celý konflikt způsobila snaha polského krále Kazimíra III. Velikého získat zpět Slezsko a připojit ho k Polskému království. Konflikt začal vypleněním města Rybnik a Pštinu v Horního Slezska polskými vojsky, která spolu s litevským vojskem poté postupovala k hranicím Opavského knížectví. V dubnu a květnu 1345 na toto plenění reagoval český král Jan Lucemburský tím, že vytáhl proti Polsku. České vojsko se utábořilo u slezského města Vladislav, na což reagovala polská vojska ústupem ke Krakovu. České vojsko následně postupovalo ke Krakovu a 12. července 1345 2000 vojáků zahájilo obléhání města, které trvalo 8 dní, ale bylo však neúspěšné. Jan Lucemburský se rozhodl k návratu do Čech, ale před odchodem z neznámých důvodu rozdělil vojsko na dvě menší družiny. V okolí Krakowa byly pak obě družiny postupně poraženy společnými polsko-uherskými silami v bitvě u Lelowa a v bitvě u Pogoně. V září 1345 bylo podepsáno příměří s platnosti do listopadu téhož roku. V letech 1346 až 1347 nebyly obnoveny boje mezi polskou a českou stranou. Následník Jana Lucemburského Karel IV. Slezsko definitivně začlenil do zemí Koruny české. V roce 1348 se ještě pokusil polský král dobýt slezskou Vratislav, byl však neúspěšný. Polsko-česká válka byla ukončena v roce 1348 mírovou smlouvou v Namysłówě.[1]