České dráhy (státní organizace)

České dráhy s. o. měly ve správě a provozovaly železniční dráhy vlastněné státem a byly též dominantním, zpočátku monopolním dopravcem v osobní i nákladní železniční dopravě v České republice.

V minulosti ČSD a ČD nejméně do roku 1995 provozovaly lanovky (Janské Lázně – Černá Hora (903), Pec pod Sněžkou – Sněžka (904), Bohosudov – Kněžiště (901), Horní Hanychov – Ještěd (902), Oldřichovice – Javorový vrch u Třince (905). V následujících letech však byla většina českých lanovek zprivatizována; v roce 2008 České dráhy a.s. provozovaly již pouze visutou kabinovou lanovou dráhu na Ještěd (pod číslem 900).[1]

Od roku 1995 vydávají České dráhy reklamní magazín s názvem ČD pro vás. Se zánikem Českých drah s.o. jeho vydávání převzaly České dráhy a.s. [2]

Státní organizace České dráhy vznikla 1. ledna 1993 v souvislosti se zánikem Československa a osamostatněním České republiky rozdělením Československých státních drah s. o. (ČSD) na České dráhy s. o. a Železnice Slovenskej republiky podle zákona č. 625/1992 Sb., o zániku státní organizace Československé státní dráhy. Do obchodního rejstříku byly České dráhy zapsány 25. března 1993, 30. června 1993 byl zápis opraven na České dráhy, státní organizace, 1. července 1993 vzniklo generální ředitelství ČD.[3][4] Autorem loga Českých drah byl v roce 1993 Gustav Šeďa.

Osobní vlak státní organizace České dráhy ve stanici Opava východ

V devadesátých letech 20. století se tehdejší unitární železniční organizace České dráhy s.o. potýkala s velkým odlivem cestujících i nákladů, způsobeným kromě jiných faktorů špatným stavem tratí i špatným stavem vlaků.^[zdroj?]

České dráhy a. s. navazují na stošedesátiletou tradici železniční dopravy na území Čech, Moravy a Slezska, vposledku na tradici Československých státních drah a státní organizace České dráhy, po níž převzala i kmenovou část názvu, zkratku a logo.

České dráhy a.s. byly až do konce června 2008 největším zaměstnavatelem v České republice, v roce 2005 měly více než 65 000 zaměstnanců.[5].

V dubnu 1994 Klausova vláda neschválila ani návrh zásad transformace předložený Českými dráhami, ani alternativní návrh ministerstva dopravy.[3]

1. ledna 1995 vstoupil v účinnost nový Zákon o dráhách, 266/1994 Sb., který zrušil monopolní postavení Českých drah.

4. dubna 1995 ekonomičtí ministři schválili privatizaci 127 tratí regionálního významu. Odbory vyslovily nesouhlas a privatizace nebyla realizována. V období 7. června až 10. října 1995 byla odbory vyhlášena stávková pohotovost. 13. června 1995 byl odvolán generální ředitel Emanuel Šíp.[3]

19. října 1995 ekonomičtí ministři zamítli transformační projekt předložený ministerstvem dopravy a rozhodli o odložení privatizace.[3]

20. prosince 1995 vláda v souladu s novým Zákonem o drahách s účinností od 1. července 1996 vyčlenila 128 regionálních drah z jednotné celostátní dráhy.[3][6] Regionální dráhy na rozdíl od celostátní mohou být privatizovány nebo převedeny na jiný subjekt než stát (např. na obce).

19. března 1996 ekonomičtí ministři schválili s připomínkami a vrátili k dopracování projekt ministerstva dopravy (ministr Vladimír Budinský) na konsolidaci a transformaci Českých drah.[3]

4. února až 8. února 1997 proběhla stávka železničářů.[3]

19. května 1997 ekonomičtí ministři projednali teze reformy železnice a Českých drah, v nichž se počítalo s restrukturalizací, privatizací a částečným rušením tratí. 27. srpna 1997 vláda vyslovila s principem souhlas. Návrh počítal s privatizací 37 % tratí a snížením počtu zaměstnanců do roku 2000 o 17 tisíc.[3]

8. prosince 1997 správní rada ČD schválila pronájem tří regionálních tratí v oblasti Jizerských hor sdružení obcí Jizerská dráha.[3]

16. června 1999 vláda schválila návrh zákona o transformaci drah spočívající v rozdělení na akciovou společnost a zbytkový podnik. Poslanci včetně poslanců vládních zákon neschválili.[3]

8. března 2000 proběhla 15minutová stávka Odborového sdružení železničářů pod vedením Jaromíra Duška.[7]

Státní organizace České dráhy zanikla 1. ledna 2003, kdy na základě zákona č. 77/2002 Sb. byla rozdělena na státní organizaci Správa železniční dopravní cesty (SŽDC), na kterou přešla správa části dopravní infrastruktury, a na akciovou společnost České dráhy,[8] na kterou přešly činnosti osobního i nákladního železničního dopravce, vlastnictví a správa části infrastruktury (zejména železničních stanic) a zpočátku i provozování železniční dráhy, které prováděla jako subdodavatel pro SŽDC.

Generální ředitelé Českých drah, státní organizace:

• Emanuel Šíp, od 1993, do obchodního rejstříku zapsáno 3. ledna 1994, odvolán 13. června 1995,[3]
• Josef Bazala, v obchodním rejstříku byl zapsán jako generální ředitel 30. června 1995 až 28. září 1995, údajně byl pouze pověřeným generálním ředitelem.[9].
• Rudolf Mládek, od 1. září 1995, rezignoval 5. března 1997, za jeho působení došlo 4. února až 8. února 1997 ke stávce železničářů.[3][10] V roce 1995 uzavřel smlouvu na nákup českých rychlovlaků Premiér, která v roce 2000 byla změněna na nákup italských vozů Pendolino, která později byla napadána jako nevýhodná, jak ji později označil přímo mluvčí Českých drah Aleš Ondrůj.[9]
• Vladimír Sosna, od 10. března 1997, odvolán 4. srpna 1998 pro špatnou filosofii řízení podniku.[3][11]
• Dalibor Zelený, šestý ředitel,[3] od 6 září 1998. Při zániku státní organizace České dráhy přešel do funkce generálního ředitele akciové společnosti České dráhy, z níž byl odvolán 1. března 2003,[12] považován za blízkého sociální demokracii.[11] Zastánce jednotného podniku (odpůrce oddělení SŽDC).[3]