Čakravartí Rádžagópálačárí

Čakravartí Rádžagópálačárí (tamilsky சக்ரவர்த்தி ராஜகோபாலாச்சாரி, 10. prosince 1878 Thórapálí – 25. prosince 1972 Madrás) byl indický právník, politik, novinář a aktivista za lidská práva.

Čakravartí Rádžagópálačárí
Stranická příslušnost
Členství	Swatantra Party (od 1959) Indický národní kongres (do 1957) Indian National Democratic Congress (1957–1959)
Narození	10. prosince 1878 Thorapalli
Úmrtí	25. prosince 1972 (ve věku 94 let) Čennaí
Děti	C. R. Narasimhan Lakshmi Rajagopalachari
Příbuzní	Devdas Gandhi (snacha a zeť)
Alma mater	Bangalore University Presidency College Madráská univerzita
Profese	advokát, jazykovědec, překladatel, hudební skladatel, spisovatel, mírový aktivista a politik
Náboženství	hinduismus
Ocenění	Bharat ratna (1954) Sahitya Akademi Award čestný doktor Kalkatské univerzity
Commons	Chakravarthi Rajagopalachari
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vystudoval umění na Central College v Bengalúru a práva na Presidency College v Madrásu. Od roku 1900 provozoval advokátní praxi, v roce 1906 se stal členem Indického národního kongresu a blízkým spolupracovníkem Mahátmy Gándhího, v roce 1930 se účastnil Solného pochodu. V roce 1937 se stal jako první zástupce kongresové strany premiérem Madráské prezidencie. Během působení ve funkci vyhlásil prohibici, usiloval o zrovnoprávnění nižších kast a oddlužení chudých rolníků.[1] Navrhl zavedení povinné výuky hindštiny, což však ztroskotalo na silném odporu tamilských nacionalistů.

V roce 1940 rezignoval na premiérskou funkci na protest proti účasti Britské Indie ve druhé světové válce a byl nakrátko uvězněn. Po propuštění se účastnil vyjednávání mezi Indickým národním kongresem a Muslimskou ligou o budoucí podobě země, jako první hinduistický politik připustil možnost plebiscitu o oddělení Pákistánu.[2] Byl zastáncem postupného přechodu Indie k nezávislosti, v letech 1947–1948 byl guvernérem Západního Bengálska a v letech 1948–1950 byl posledním generálním guvernérem Indie a jediným domorodcem, který tuto funkci kdy zastával.

V letech 1950 až 1951 byl ministrem vnitra v Néhrúově vládě, kterou opustil kvůli svým silně antikomunistickým postojům. V letech 1952 až 1954 byl premiérem státu Madrás. V roce 1954 obdržel nejvyšší indické vyznamenání Bhárat Ratna.[3] V roce 1957 z Indického národního kongresu vystoupil na protest proti posunu strany doleva a v roce 1959 založil vlastní stranu Svatantra (Strana svobody), jejímž programem byl volný trh a prozápadní orientace zahraniční politiky.[4] Ve volbách v roce 1967 se stala Svatantra se ziskem 8,67 % hlasů druhou nejsilnější stranou v parlamentu, avšak v roce 1971 spadla na 3,07 % a po Rádžagópaláčárího smrti zanikla.

Čakravartí Rádžagópálačárí byl také uznávaným spisovatelem, jeho moderní převyprávění eposu Rámájana vyšlo také v češtině (nakladatelství Pragma 2010, překlad Jana Žlábková).