Čárka (interpunkce)

Čárka byla jedním z prvních interpunkčních znamének. Ve 3. století př. n. l. Aristofanés Byzantský vymyslel systém značek (distinctiones), které oddělovaly verše a naznačovaly množství dechu potřebného k dokončení každého úseku textu čteného nahlas. Použití se v té době neřídilo mluvnickými pravidly, ale tzv. pauzovým principem, který se používal i v následujících tisíciletích. Různé délky pauzy se označovaly tečkou ve spodní (krátká pauza: . ), střední ( · ) nebo horní (dlouhá pauza: ˙ ) části řádku.

Značka používaná v současnosti se vyvinula z šikmého lomítka (virgula suspensiva: / ), které se používalo od 13. do 17. století k vyznačení pauzy. V 16. století se virgula posunula do dolní části řádku a získala dnešní podobu ( , ).[1][2][3][4]

Pauzový princip byl opuštěn během 18. a 19. století. Místo něj se začala uplatňovat pravidla respektující syntaxi vět.

V češtině se používání čárky řídí těmito pravidly:[5]

Čárkou se oddělují:

1. souřadně spojené věty hlavní i vedlejší, nejsou-li spojeny spojkami a, i, ani, nebo, či s významem slučovacím;
   • Ráno jsem vstal, nasnídal jsem se a šel jsem do práce.
   • Ptal se, kdo to byl a co chtěl.
   • ale: Přijedeme v sobotu nebo v neděli.
2. věty podřazené od vět nadřazených.
   • Vím, že to není pravda.
   • Řekl, že se ještě ozve, a pak se rozloučil. – spojka a je použita ve významu slučovacím, čárka před ní odděluje předchozí vloženou podřazenou větu.

Čárka se klade i před spojky a, i, ani, nebo, či, mají-li jiný význam než slučovací (odporovací, stupňovací, vylučovací, důsledkový, vysvětlovací apod.). Čárka se proto píše před spojovacími výrazy a proto, a tudíž, a tak, a tedy, a sice, a to apod.

Vedoucí onemocněl, a proto byla dnešní porada zrušena.

Přijdu buď v sobotu, nebo v neděli.

Čárkou se oddělují složky několikanásobného větného členu, nejsou-li spojeny spojkami a, i, ani, nebo, či s významem prostě slučovacím. Jednotlivé složky takového několikanásobného větného členu mohou být přiřazeny k sobě bez spojek nebo spojeny různými spojovacími výrazy.

Postupně rozvíjející přívlastky se čárkou neoddělují.

Čárkou se také zpravidla oddělují výrazy, které jsou do věty vloženy nebo jsou k ní volně připojeny. Jsou to zejména:

• volný přívlastek a přístavek;
• osamostatněný větný člen, který je ve větě zastoupen zájmenem;
• dodatkově připojený větný člen;
• vsuvky (mají-li však oslabenou větnou platnost, oddělovat se nemusejí);
• složitější infinitivní a přechodníkové konstrukce (volitelně);
• pozdrav;
• oslovení (vokativ);
• citoslovce.

Při typografickém zpracování textu (v tisku, na počítači, na psacím stroji apod.) se dodržují tyto zásady umístění čárky:

• Čárka se klade bezprostředně za předcházející slovo (bez mezery), mezi čárku a následující slovo se klade (jedna) mezera.

Správně:

pes, kočka

Nesprávně:

pes , kočka

pes ,kočka

pes,kočka

Výjimku tvoří zápis desetinných čísel, kde se mezera neklade: 3,14 (viz Matematický symbol).

• Nikdy se čárka neklade na začátek řádku, vždy musí být na stejném řádku jako předcházející slovo (s nímž tvoří jeden celek).

Správně:

pes,

kočka

Nesprávně:

pes

, kočka

• Obrázky, zvuky či videa k tématu čárka na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo čárka ve Wikislovníku