Znovupoznaný Xindus

Jiří Antonín Benda byl od roku 1750 kapelníkem dvorní kapely sasko-gothajsko-altenburského vévody Fridricha III. Pokud jde o vlastní tvorbu, věnoval se v této funkci především instrumentálním a církevním skladbám, popřípadě hudbě k činohrám, které u dvora hrály střídající se divadelní společnosti. Kulturní život gothajského dvora výrazně ovlivňovala manželka Fridricha III., vévodkyně Luisa Dorotea Sasko-Meiningenská, která udržovala styly s předními představiteli německého osvícenství.[1][2] Bylo to právě k jejím narozeninám, že Benda napsal svou první operu, a to v italském žánru opera seria.[3][4]

Jeviště zámeckého vévodského divadla v Gotě (Friedensteinu), kde se konala premiéra Znovupoznaného Xinda

Libreto napsal Giovanni Andrea Galletti (kolem 1710–1784). Tento Ital měl u gothajského dvora postavení komorního pěvce přibližně od stejné doby jako Benda, předtím však působil v Bayreuthu u dvora hudbymilovné markraběnky Vilemíny a napsal libreto k její opeře Argenore (1740), ale též k operám Lucidoro a Sirace anonymních autorů (možná pasticcia) hraným tamtéž v letech 1743 a 1744.[3] Navíc napsal text k opeře L'innocenza oppressa, která byla hrána roku 1764 u dvora vévody Arnošta Fridricha III. Sasko-Hildburghausenského a k níž napsal hudbu Anton Schweitzer, skladatel první vážné německé opery Alceste, a hned v následujícím roce tedy následovala opera pro divadlo vévodů sasko-gothajsko-altenburských.[5]

Bendova opera Znovupoznaný Xindus byla zkomponována pravděpodobně roku 1765 a poprvé uvedena 11. srpna 1765 v 5 hodin odpoledne[pozn. 1][6][7], den po vévodkyniných narozeninách, a znovu pak ještě 18. srpna a 25. září.[3] Titulní úlohu v ní zpíval samotný Galletti, Xindovu snoubenku Silalbu pak jeho manželka Elisabeth (Elisabetta) Gallettiová. Vládkyni Nivene zpívala Bendova sestra Anna Františka Hatašová a roli vojevůdce Bagoda zpíval zpěvák a skladatel Ernst Christoph Dreßler (1734–1779), který přišel ke gothajskému dvoru roku 1764 rovněž z Bayreuthu po smrti markraběte Bedřicha.[3]

Lze předpokládat, že tento Bendův první pokus o operu byl považován za úspěšný; byl nejen reprízován, ale v srpnu 1766 vyšla v lipském časopise Wöchentliche Nachrichten und Anmerkungen die Musik betreffend, redigovaném Johannem Adamem Hillerem, na pokračování obsáhlá čtyřdílná recenze anonymního autora, která k Bendově hudbě (na rozdíl od libreta a výkonu většiny představitelů) vyslovovala hluboký obdiv a zmiňovala, že po skončení opery „každý byl u vytržení a ze všech stran bylo slyšet za všeobecného potlesku hlasité ‚bravo‛“.[8][9] Navíc vévoda následně vyslal Bendu na placenou studijní výpravu do Itálie (září 1765 až červen 1766), kde se Benda seznámil s řadou hudebních osobností (Johann Adolf Hasse, Giovanni Battista Martini, Farinelli), viděl mnoho oper a přivezl zpět do Gothy mnoho hudebního materiálu.[10][3] Po návratu napsal pro gothajské divadlo ještě dvě italská komická intermezza na Galettiho libreta, Hodný manžel (Il buon marito 29. října 1766) a Nový kapelník (Il nuevo maestro di capella 25. dubna 1767);[11][12] po smrti vévodkyně Luisy Dorotey však byla malá italská divadelní společnost rozpuštěna[13][2] a Benda také již žádnou vážnou ani komickou italskou operu nezkomponoval.

Kromě představení v roce 1765 nejsou doložena žádná soudobá uvedení Znovupoznaného Xinda. Partitura opery byla v literatuře dlouho považována za ztracenou, počátkem 80. let 20. století však byla nalezena v hudebním archivu knížat Thurn-Taxisů v Řezně. Pravděpodobně se tam dostala roku 1779, kdy se Benda po odchodu z Gothy (1778) pokoušel prosadit v jižním Německu, zejména ve Vídni, a byl ve styku s intendantem thurn-taxisovského knížecího divadla baronem von Biberichem. Ve 21. století na ni upozornil zejména muzikolog Christoph Meixner, avšak jeho volání po vědecké edici této opery a novém uvedení (například v zachovaném místě premiéry, bývalém vévodském divadle Ekhof-Theater) dosud (2022) nebylo vyslyšeno.[3]

Objednatelé opery, sasko-gothajský vévoda Fridrich III. a vévodkyně Luisa Dorotea, divadelní scéna

Znovupoznaný Xindus má všechny formální znaky italské opera seria; je to tříaktová opera na italské libreto, plně zpívaná (tj. bez mluvených dialogů), na (pseudo)historický námět s kombinací milostné a mocenské zápletky mezi vysoce postavenými osobami. Je poměrně krátká a má jen čtyři zpívající postavy (běžná metastasiovská jich má šest až osm), bez baletu či sboru.[4]

Původ námětu nebyl v odborné literatuře identifikován, zvláštní je však podrobně vypracovaný děj údajně předcházející ději samotné opery, reprodukovaný v tzv. „argomentu“ představeném před libreto, který může poukazovat na literární pramen. Recenze ve Wöchentliche Nachrichten und Anmerkungen vyslovuje tuto domněnku: „Pokud jde o báseň, domnívám se, že za ni lze děkovat jedině šťastné představivosti pana autora; neboť si vskutku nedokážu vzpomenout, že bych byl něco podobného našel u řeckých či latinských spisovatelů. Při čtení obsahu mi však napadá, a zdá se mi téměř uvěřitelné, že autor musel být seznámen s nějakými zábavnými romány, v nichž se hovoří o potulných rytířích.“[14] Děj se odehrává v nespecifikované středověké době v Gólkondě (pevnostní město a střed zaniklé říše poblíž Hajdarábádu), která byla oblíbeným exotickým dějištěm v klasicistní a romantické literatuře. Podle muzikologa Christopha Meixnera měla být operní Gólkonda alegorií Gothy, stejně jako její královna Nivene obrazem vévodkyně Luisy Dorotey.[3] Dobová recenze vytýká Galettiho libretu řadu estetických i dramaturgických nedostatků (titulní hrdina zdá se v nejkritičtějších momentech propadá spánku; jeho snoubenka Silalba se do kamenné kobky prokopává s pomocí své komorné a starého pastýře; královna Nivene před nastoupeným dvorem bezostyšně vyžaduje po Xindovi manželství, ač ho vidí poprvé a její důvody jsou pochybné; vojevůdce Bagone se z čestného muže a zdrženlivého rádce náhle stává šíleným žárlivcem a zákeřným vrahem, který navíc uteče, jakmile hrozí, že by se jeho vyhlédnutá oběť mohla probudit; nevysvětlitelnou přitažlivost, kterou k sobě Xindus a Nivene cítí, vysvětluje závěrečné odhalení jejich sourozeneckého poměru jen neuspokojivě…).[15]

Bendova hudba ke Znovupoznanému Xindovi je pozoruhodná; Meixner tuto operu přirovnává ke Gluckově Orfeovi a Eurydice (1762) a považuje ji za „dílo ohromující modernosti“.[3] Obsahuje poměrně málo – jen devět – árií, z nichž jen čtyři jsou v podobě arie da capo, pro soudobou operu seria obvyklé (vedle toho předehru, jeden duet a závěrečný sbor). Naproti tomu Benda dává značný důraz na doprovázený recitativ, kterému dává zjevně přednost před „suchým“ recitativem, a snaží se recitativy propojit s áriemi tak, aby vznikaly šířeji pojaté dramatické scény. Ukazuje tak základy svého pojetí hudebního vyjádření dramatu, které vedly o něco později k jeho novátorské práci v oblasti melodramu a k jeho teoretickým úvahám o úloze recitativu v opeře, obzvláště německé.[3] Ve vlivném pojednání, které Benda napsal pro Magazin der Musik roku 1783, zpochybňuje účelnost „suchého“ recitativu v opeře; odvolává se přitom na mínění J.-J. Rousseaua, že je vhodný jen pro některé jazyky, nejspíše ještě vlaštinu, ale „přece usínáme při jejích recitativech operních“. Škodí podle něho i hudbě samotné: „Když recitovaným slovům beztoho rozuměti nelze, mluviž si i hudba neurčitě.“ A s narážkou přímo na Xinda psal, že „jsem […] sám složil italskou operu, ačkoli jsem všechny tyto nedostatky již tehdy považoval za nedostatky“.[16]

K modernímu posouzení Bendovy hudby ke Xindovi by bylo třeba provedení této opery. Zmíněná soudobá recenze však byla nadšená. Podle ní již tato opera zaručovala Bendovi „věčnou slávu“; popisovala silný citový dojem, který jednotlivé hudební scény působily, od „nádherné symfonie“ sloužící jako předehra po závěrečný sbor „plný veselí, plný ohně“.[17] „Je tedy, jak kdokoli musí nahlédnout, celé dílo dílem mistrovským. […] Veškeré [Bendovo] umění a schopnost myslet a vynalézat se ukazují v jeho opeře v neobyčejné míře. Je skrznaskrz originální. Nový ve vynalézání krásných a zcela vlastních myšlenek; nový i v jejich vypracování, bez jakéhokoli napodobení Hasseho nebo Jommelliho či jiných operních skladatelů.“[18]

(Argomento – Děj předcházející opeře) Xindus, syn Daga, krále Gólkondy, byl jako dítě unesen a předveden Campsigovi, králi Tatarů; ten byl vznešenými a velkodušnými sklony tohoto dítěte tak dojat, že jej dal vychovat jako vlastního syna pod jménem Renace. Když se tento stal statným, silným a ve vojenských cvičeních zdatným mládencem, měl řadu příležitostí se vyznamenat, zejména ve prospěch bucharského krále Gressora. Ten aby jej odměnil a současně podržel u sebe, považoval za záhodné mu přislíbit za ženu svou vlastní dceru Silalbu. Zatímco se urychlovaly přípravy svatby zamilovaného páru, unesli princeznu Silalbu piráti. Jejich koráb v bouři ztroskotal na pobřeží království Gólkondy, což dalo srdnaté princezně příležitost, aby uprchla a hledala útočiště u vládkyně tohoto království, zvané Nivene. Mezitím se Renace rozhodl co nejrychleji sledovat stopu pirátů a po dlouhém bloudění a marném pátrání se ocitl náhodně v blízkosti Gólkondy právě v době, když vojsko Kigigana, krále Orixy, podnikalo tažení s cílem tuto říši dobýt, avšak bylo poraženo a rozprášeno Niveninými zbraněmi. Renace ihned uprchlíky shromáždil a dodal jim odvahu, načež s nimi bojoval proti vítězům, svým vlastním vazalům; vyhrál a po jejich úprku se nepozorován vydal do lesa. Tam se v únavě položil do trávy a usnul; zatímco spal, byl zpozorován roztroušenými Niveninými vojáky, rozpoznán, spoután a předveden před ni. Rozzlobená princezna ho dala uvrhnout do strašného vězení a zamýšlela ho odsoudit k smrti.

Palác Gólkonda, dějiště Znovupoznaného Xinda; rytina Louise Rousseleta z roku 1878

2. dějství

Tenorista Ernst Christoph Dreßler, první Bagode v Znovupoznaném Xindovi

(Nivenina komnata) Bagode hlásí Nivene, že se vězeň na její rozkaz dostaví. Přimlouvá se za něho a varuje princeznu, že by jí mohla Renaceho smrt u veřejnosti uškodit. Královna děkuje za radu a posílá ho pryč; Bagode odchází nerad, protože Nivene miluje a žárlí na to, že s ní cizinec – který ho navíc porazil na bitevním poli – zůstane o samotě (árie Vado, se tu lo brami).

Nivene přijímá Renaceho a vyčítá mu, že podpořil její nepřátele, kteří proti ní vedli nespravedlivý, dobyvačný boj. Renace se omlouvá, že si zvolil stranu ryze náhodně, a přísahá, že se rád postaví na její obranu. Nivene to nestačí; potřebuje takového hrdinu spolehlivě po svém boku, a proto si ho chce vzít za muže. Renace je nabídkou zaskočen; Nivene jeho váhání uráží a nechává mu čas na rozmyšlenou se zastřeným varováním (árie So, che pugnando in campo).

V tomto dilematu nachází Renaceho Silalba. Raduje se, že je živ a zdráv, ale Renace jí vysvětluje nastalé komplikace. Silalba se děsí, ale přijímá ujištění o Renaceho věrnosti. Renace se rozhoduje vyjevit Nivene svůj vztah k Silalbe a spoléhat se na její milost. Bagode přináší Renacemu na princeznin rozkaz vrátit jeho meč, ale důrazně ho varuje před tím, aby usiloval o Niveninu lásku. Ač to Renace nemá v úmyslu, pohoršeně odmítá Bagodovy výhrůžky a hlásá, že si nenechá rozkazovat (árie Si, già penso al tuo riposo). Silalba se pak vyptává Bagoda, co chystá, a protože Bagode neví o jejím vztahu k Renacemu, prozradí jí, jak na Renaceho žárlí a jak chystá jeho smrt, ať už silou nebo lstí. Silalba ho od toho odrazuje a prorokuje, že nedosáhne úspěchu. Bagode je jejími slovy zmaten; přesto setrvává na svém rozhodnutí přivodit Renaceho smrt, i když si je vědom, že mu to ještě Niveninu lásku nezaručí (recitativ a árie Chi delira di noi? … Se sprezza e condanna).