Hodný manžel

Jiří Antonín Benda byl od roku 1750 kapelníkem dvorní kapely sasko-gothajsko-altenburského vévody Fridricha III. Pokud jde o vlastní tvorbu, věnoval se v této funkci především instrumentálním a církevním skladbám, popřípadě hudbě k činohrám, které u dvora hrály střídající se divadelní společnosti. Kulturní život gothajského dvora výrazně ovlivňovala manželka Fridricha III., vévodkyně Luisa Dorotea Sasko-Meiningenská, která udržovala styly s předními představiteli německého osvícenství.[1][2] Z jejího popudu vystupovali u gothajského dvora italští umělci a roku 1765 se konalo první operní představení; k vévodkyniným narozeninám napsal Benda na libreto zpěváka a libretisty Giovanniho Andrey Gallettiho (kolem 1710–1784) operu seria Znovupoznaný Xindus (Xindo riconosciuto), která měla premiéru 11. srpna 1765.[3]

Již od září téhož roku začala v gothajském dvorním (zámeckém) divadle produkce drobnějších italských komických oper typu „intermezzo“. Lze je spíše označit jako opera buffa – na rozdíl od původní italské praxe nebyly tyto opery v Gotě provozovány jako mezihry tříaktového vážného dramatu nebo opery (i když jim z původního účelu zůstala dvoudílná forma), ale jako samostatný program. Skromný italský soubor pro tento účel představovali nově najatí tenorista Leopold Burgioni a mezzosopranistka Nicolina Rosa.[4] Samotný Jiří Antonín Benda byl vévodou vyslán na placenou studijní výpravu do Itálie (září 1765 až červen 1766), kde se seznámil s řadou hudebních osobností (Johann Adolf Hasse, Giovanni Battista Martini, Farinelli), viděl mnoho oper a přivezl zpět do Gothy mnoho hudebního materiálu.[3][5] Po návratu napsal pro gothajské divadlo na podzim rolu 1766 dvě italská komická intermezza na Galettiho libreta, Hodný manžel (premiéra 29. října 1766) a Nový kapelník (Il nuevo maestro di capella, premiéra 25. dubna 1767).[6][7] Po smrti vévodkyně Luisy Dorotey však byla malá italská divadelní společnost rozpuštěna[2][8] a Benda také již žádnou vážnou ani komickou italskou operu nezkomponoval.

Libretista Hodného manžela Giovanni Andrea Galletti měl u gothajského dvora postavení komorního pěvce přibližně od stejné doby jako Benda[9], předtím však působil v Bayreuthu u dvora hudbymilovné markraběnky Vilemíny a napsal libreto k její opeře Argenore (1740), ale též k operám Lucidoro a Sirace anonymních autorů (možná pasticcia) hraným tamtéž v letech 1743 a 1744.[3] Navíc napsal text k opeře L'innocenza oppressa, která byla hrána roku 1764 u dvora vévody Arnošta Fridricha III. Sasko-Hildburghausenského a k níž napsal hudbu Anton Schweitzer, skladatel první vážné německé opery Alceste, a hned v následujícím roce k Bendovu Znovupoznaném Xindovi, kde hrál i titulní úlohu.[10] V následujících komických operách již tento postarší zpěvák nevystupoval, podílel se však na jejich úpravě a produkci.

Hodný manžel byl poprvé proveden 29. října 1766 (generální zkouška se konala 24. října) a účty dokládají nejméně dvě další představení, 29. listopadu 1766 a 7. ledna 1767.[11] V meziaktí hrál „sinfonii s koncertantními houslemi“ (jež není součástí operní partitury) Bendův švagr Dismas Hataš.[12] V časopise Wöchentliche Nachrichten und Anmerkungen, die Musik betreffend, vydávaném v Lipsku Johannem Adamem Hillerem, napsal anonymní autor (zřejmě týž, který napsal i obsáhlou recenzi Znovupoznaného Xinda[13]) pochvalnou recenzi na Hodného manžela.[12]

Nejsou doklady, že by kterékoli z obou intermezz bylo hráno jinde než u gothajského dvora. V moderní době byla hudba považována za ztracenou, v 90. letech 20. století však Bendovu partituru Hodného manžela nalezl šéfdirigent orchestr Wiener Akademie Martin Haselböck v Kyjevě v archívu Berliner Sing-Akademie (partitura Nového kapelníka dosud nalezena nebyla).[14] To umožnilo nové uvedení této Bendovy opery, poprvé na festivalu Schwetzinger Festspiele 12. května 2002. Haselböck pro tuto příležitost původní partituru rozšířil o tři další árie a jeden duet z jiných Bendových hudebně-dramatických děl. Stejná inscenace s jiným obsazením se hrála roku 2004 v Solingenu, Wuppertalu a Remscheidu.[14] Roku 2019 pak Hodného manžela uvedlo mezinárodní operní studio Národního divadla v Mannheimu (děj je v této inscenaci zarámován jako hodina vztahové psychoterapie)[15] a rovněž soubor Teatro Barocco v rakouském Badenu (v kombinaci a Haydnovou kantátou Arianna auf Naxos)[16].

Gallettiho libreto představuje manželský konflikt, v němž je žena tou aktivnější, důvtipnější a nakonec vítěznou partnerkou; to je zcela v duchu rané italské buffy, jejímž nejslavnějším reprezentantem byla Služka paní G. B. Pergolesiho. O tom, že tato tendence nebyla mužskými diváky přijímána bez výhrad, svědčí zmíněná anonymní soudobá recenze, která navrhuje libretistovi namísto podobných námětů použít (protiženskou) satiru typu Molièrových Směšných preciózek.[12] Recenzent však současně chválí libretistu za to, že vyšel skladateli vstříc a nenapsal přímo komedii nebo frašku; text i hudba jsou podle něj spíše příkladem „mezzo caractere“, díla na pomezí komedie a vážnosti.[12] Jedna z novodobých recenzí Hodného manžela označuje za „důmyslně spletité a emočně nabité drama o cti, které dospěje ke šťastnému konci teprve tehdy, když se Rosettě podaří podřídit Bazotta její představě o tom, co je to ‚dobrý manžel‛.“[17]

Bendovu hudbu oceňoval nejen dobový kritik,[12] ale i recenzenti novodobých představení; byla charakterizována jako „strhující a silná“[15], „jiskřivá, dynamicky jemně strukturovaná a jasně členěná, ale i citlivá a uklidňující“,[14] „bohatá na melodie“[14] „s četnými báječnými melodickými nápady“[16]. V Hodném manželovi Benda využil poznatky o hudebním dramatu získané na italské cestě, ale pokračuje v přístupu, který bylo možné vidět již ve Znovupoznaném Xindovi a který má styčné body s Gluckovou operní reformou: jednak se pokud možno vyhýbá „suchému“ recitativu, o jehož umělecké i praktické hodnotě Benda soustavně pochyboval, jednak se odklání od dosavadního schématu recitativ – árie da capo tím, že málokdy používá plnou formu árie da capo a doprovázený recitativ provazuje se spíše kratšími áriemi různými způsoby tak, aby vznikly širší dramatické scény.[14]

Dvě flétny, dva hoboje, dva fagoty; dva lesní rohy; smyčcové nástroje (1. a 2. housle, violy, violoncella/kontrabasy).[18]