Zneuctění Lukrécie (opera)

Podkladem pro libreto byla francouzská tragédie od Andrého Obeyeho Le Viol de Lucrèce napsaná podle staré legendy o znásilnění Lukrécie, která v historii zaujala mnoho spisovatelů, včetně Livia, Ovidia, Machiavelliho, Chaucera a Shakespeara; ale i skladatelů, včetně Respighiho a Händela; a umělců jako jsou Rembrandt, Botticelli, Cranach, Dürer a Tizian. Podle římského historika Livia byl posledním římským králem Tarquinius Superbus, který vládl mezi roky 535 a 510 před naším letopočtem. Měl syna jménem nezdolný Tarquini. Ten po mnoha neúspěšných pokusech o svádění nakonec Lukrécii znásilnil. Pak se Lukrécie spojila se svou rodinou, řekla jim, co se stalo, a spáchala sebevraždu. Její příbuzný Luci Juni Brut pak vyzval lid v Římě, aby se vzbouřil. Dynastie Tarquinů byla nucena uprchnout do Etrurie a monarchie, které dosud vládli, byla nahrazena Římskou republikou.

Není známo, zda je to mýtus, nebo historický fakt. Římský historik Titus Livius to popsal jako skutečný příběh v jeho Ab Urbe Condita (Od založení města). Nicméně, Livius napsal svůj příběh asi 500 let po historických událostech a zdá se, že se mýty a pravdy v průběhu času spojily hluboko do sebe. Pro Livia byla osobní tragédie Lukrécie důležitá jako katalyzátor větších politických a historických událostí. Pro Římany bylo porušení vnímáno jako zločin nikoliv proti ženě, ale proti cti manžela a rodiny a v tomto případě proti samotné římské společnosti. Ve stejnou dobu byli Římané už nešťastní pod tarquinistickými králi, které považovali za tyrany a jakákoli zvěrstva mohla sloužit jako záminka pro revoluci. Historické dědictví Lukrécie se nachází všude, v četných hrách, operách, básních, malbách, politických komentářích, dokonce i v samurajském filmu.[1]

Brittenova opera přidává další vrstvu: křesťanskou interpretaci události, která se konala půl tisíciletí před narozením Krista. V jeho opeře se prolínají tři základní roviny vyprávění příběhu. Epická, představovaná vyprávěči, kteří zůstávají v rolích komentátorů na jevišti po celé trvání opery a průběžně se vyjadřují k dění ze specificky křesťanských pozic. Dále rovina lyrická, která vystihuje atmosféru situací i charakteristiku a pocity postav (večerní idyla u přeslice, popis Lukréciiných půvabů a naopak divoká noční Tarquiniova jízda). Třetím způsobem vyjadřování je vlastní dramatický děj.[2]

Brittenovo dílo mělo premiéru na anglickém operním festivalu zvaném Glyndebourne (plným názvem Glyndebourne Festival Opera), konaném na prostranství venkovského sídla, dne 12. července 1946.[3]

Ve Spojených státech měla premiéru na Broadwayi v divadle Ziegfeld (Ziegfeld Theatre) v produkci pořádané společností Agnes de Milla 29. prosince 1948.

Velkého úspěchu dosáhla v newyorské Metropolitní opeře v roce 1949.

V Česku zůstala dlouho neznámá. V roce 1965 byla sice nahrána v brněnském rozhlase, v roce 1977 s touto inscenací hostovala v rámci Pražského jara antverpská Královská opera, ale na první scénické české provedení musela počkat až do roku 1983, kdy ji uvedla plzeňská opera.[2] Od 16. února 2017 je uváděna v divadle Antonína Dvořáka v Ostravě (Národní divadlo Moravskoslezské).[4]

Brittenova hudba je koncipována pro osm sólistů a třináct nástrojů: flétnu, hoboj (anglický roh), klarinet, fagot, roh, perkuse, harfa, klavír a smyčcový kvintet. Sbor je tvořený pouze mužem a ženou a recitativy jsou doprovázeny klavírem. Mistrovskou instrumentací malého komorního orchestru a jednoduchými prostředky dosáhl skladatel pozoruhodného emocionálního kouzla.

Britten složil tuto komorní operu tak, aby se přizpůsobil malé společnosti nazvané English Opera Company, kterou založil Rudolf Bing, pozdější umělecký ředitel Metropolitní opery v New Yorku. Z této skupiny se pak vytvořila English Opera Group (Anglická operní skupina), pro kterou Britten složil většinu svých dalších oper.

Příběh se odehrává v Římě a v jeho okolí roku 500 před naším letopočtem.

Délka představení: Asi dvě hodiny.

V tomto článku byly použity překlady textů z článků The Rape of Lucretia na katalánské Wikipedii, The Rape of Lucretia na německé Wikipedii a The Rape of Lucretia na anglické Wikipedii.

• HOSTOMSKÁ, Anna. Průvodce operní tvorbou. 8. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda-Libertas, 1993. 686 s. S. 307, 308.

• The Rape of Lucretia - nahrávky Supraphon
• Zneuctění Lukrécie - Stavovské divadlo^{[nedostupný zdroj]}
• Zneuctění Lukrécie - Opera Plus
• Zneuctění Lukrécie - YouTube