Zlo

Zlo je teologický pojem označují všeobecně jakoukoli negaci. S určením jeho přesné definice je to velmi obtížné, většina křesťanských teologů se shoduje na tom, že zlo nemá samostatně stojící definici. Uvádějí často pak definici, že zlo je nedostatek dobra. Dobro je podle tohoto vnímání jakýsi Boží záměr a zlo je jeho nenaplňování. V rámci judaismu se lze setkat s tvrzením, že v případě zla „jde o nejnižší úroveň naprostého dobra“,[1] protože vše, co Bůh stvořil, bylo prohlášeno za „velmi dobré“,[2] takže a od té doby všechny činy a věci mohou být dobré či zlé jen podle toho, jak jsou používány.

Všeobecně lze říci, že zlo je protikladem dobra a že zlo není tak perspektivní jako dobro.

Novotomismus

Ve filosofii novotomismu se rozlišuje dvojí zlo.

Zlo záleží v negaci dobra povinného (bytost postrádá dobro, které dle svého účelu má mít). Platí, že kde je nějaká věc, je také dobro. Proto kde není žádné jsoucno, není žádné zlo. V ontologickém (metafyzickém) smyslu tedy zlo neexistuje. Existuje pouze zlo fyzické a mravní.

Fyzické zlo je privací nějakého povinného fyzického jsoucna, které bytost postrádá (např. nemá-li člověk oko, zdraví atd., je to pro něj zlo fyzické).

Mravní zlo je vše, co se svou mravní povahou odchyluje od mravního řádu ustanoveného Bohem, co odporuje Boží vůli.

Dále se rozlišuje zlo naprosté a poměrné. Naprosté zlo je privací povinného dobra (např. slepota, nespravedlnost). Zlem poměrným je v sobě dobré jsoucno, které může být zlem jen ve vztahu k někomu (např. ostrý nůž v rukách dítěte).[3]

Theodicea
Podrobnější informace naleznete v článku Teodicea.

Pojem teodicea označuje ve filosofii problém mezi božskou dobrotou všemohoucností a spravedlností ve vztahu k lidskému prožívání bolesti a zla.

„ Ospravedlnění boha za zlo na tomto světě. Bůh není původcem zla, poněvadž ze všech možností vybral to nejlepší, to zlo, které se na světě děje, je v pravdě tím nejmenším možným zlem. “
— G.W. Leibniz

Další variantou rozšířenou především v křesťanství[zdroj?] je, že původ zla je ve svobodné vůli a ta je nutná proto, aby mohl člověk milovat.[zdroj?] To znamená že Bůh dal lidem svobodnou vůli kvůli lásce, protože ta není možná bez svobody, čímž otevřel možnost také nenávidění a zlu. Co se týká nezapříčiněných zel, je výklad o něco složitější. Zpravidla může být vnímáno jako prostředek k něčemu dobrému (jestliže se stane zemětřesení, vznikne zároveň s ním také vlna dobrého), ale uspokojující vysvětlení není možné bez duchovního přesahu věci.[zdroj?]

Odkazy

Literatura
  • Sobotka, M., Znoj, M.,Moural, J.: Dějiny novověké filosofie od Descarta po Hegela. Praha 1994
  • Kushner, Harold S.: Když se zlé věci stávají dobrým lidem. Praha: Portál 2005 (ISBN 80-7367-053-4)
  • Říčan, Pavel; Brichcín, Petr (2001): Dobro, zlo a lidský vztah v Jungovské perpektivě. In I. Schuller (ed.), Psychólogia pre bezpečný svet (22- 27). Bratislava: Stimul
  • Peck, Scott M.: Lidé lži. Praha: Portál 2018 (ISBN 978-80-262-1313-0)

Související články

Externí odkazy

Reference
  1. ŠEDIVÝ, Antonín. Cavaʼat Ha-RIBaŠ. Odkaz zakladatele chasidismu rabiho Jisraʼela Baʼal Šem Tova. Praha: Malvern, 2019. ISBN 978-80-7530-205-2. S. 115.
  2. Gn 1, 31 (Kral, ČEP)
  3. POSPÍŠIL, Josef. Filosofie podle zásad sv. Tomáše Akvinského. Díl 1., Materiální logika, noetika a všeobecná metafysika. Druhé, rozmnožené vydání. vyd. Brno: Papežská knihtiskárna benediktinů rajhradských, 1913. 729 s. S. 565–567.
  4. Zlo jako argument pro existenci Boha? [online]. Dostupné online.
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.