Zdravotní postižení

Zdravotní postižení je určitá odchylka ve zdravotním stavu člověka, která jej omezuje v určité činnosti (pohyb, kvalita života, uplatnění ve společnosti).

Druhy zdravotního postižení

Podle druhu postižení lze zdravotně postižené dělit do několika skupin:

Příčiny zdravotního postižení

Nejčastějšími příčinami zdravotních postižení jsou

  • Dědičnost
  • Nehoda
  • Úraz
  • Nemoc
  • Příčiny vzniklé v prenatálním období (způsobené léky, drogami, alkoholem)
  • Příčiny způsobené komplikovaným porodem
  • Příčiny způsobené kombinovaným postižením[1]

Zdravotní postižení v českém právu

Pro pojem postižení se v České republice většinou používá slovní spojení zdravotní postižení, pro jedince pak označení osoba se zdravotním postižením. Definice pojmu postižení či zdravotního postižení není jednotná a v různých politických resortech se liší.[2]

Pro účely zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách se zdravotním postižením rozumí „tělesné, mentální, duševní, smyslové nebo kombinované postižení, jehož dopady činí nebo mohou činit osobu závislou na pomoci jiné osoby“.[3]

Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti pak vymezuje osoby se zdravotním postižením takto: Jedná se o fyzické osoby, které jsou orgánem sociálního zabezpečení uznány jako invalidní ve třetím stupni (tj. osoby s těžším zdravotním postižením) nebo v prvním či druhém stupni. Mezi osoby se zdravotním postižením se navíc řadí i fyzické osoby, které byly orgánem sociálního zabezpečení posouzeny, že již nejsou invalidní, a to po dobu 12 měsíců ode dne tohoto posouzení. Naopak osobami se zdravotním postižením již nejsou fyzické osoby, které byly podle předchozí a nyní už neúčinné právní úpravy rozhodnutím úřadu práce uznány jako zdravotně znevýhodněné.

V oblasti zdravotního pojištění se v ČR pojem postižení definuje jako stav závažného a trvalého snížení funkční schopnosti vzniklého v důsledku úrazu, nemoci či vrozené vady.[4]

Z pedagogického hlediska lze za osoby s postižením považovat „všechny děti, mladé lidi a dospělé, kteří jsou v učení, sociálním chování, v komunikaci a řeči nebo v psychomotorických schopnostech tak omezeni, že jejich spoluúčast na životě ve společnosti je podstatně ztížena.“ Tito jedinci tak potřebují speciálně pedagogickou podporu.[5]

Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením

Dne 13. prosince 2006 přijala Organizace spojených národů Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením. Tato úmluva nespojuje zdravotní postižení pouze se zdravotní diagnózou. Za osoby se zdravotním postižením považuje "osoby mající dlouhodobé fyzické, duševní, mentální nebo smyslové postižení, které v interakci s různými překážkami může bránit jejich plnému a účinnému zapojení do společnosti na rovnoprávném základě s ostatními."[6]

Podrobnější informace naleznete v článku Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením.

Listina základních práv Evropské unie

Práva zdravotně postižených uznává i Listina základních práv EU. V článku 26 jim přiznává „právo na opatření, jejichž cílem je zajistit jejich nezávislost, sociální a profesní začlenění a jejich účast na životě společnosti“. Evropská unie si je vědoma potřeby věnovat otázkám týkajícím se zdravotně postižených zvláštní pozornost, aby tito občané, jichž je dnes v EU asi 15 %, mohli bez omezení využívat svá nezadatelná občanská práva.[7]

Podrobnější informace naleznete v článku Listina základních práv Evropské unie.

Postižení podle Světové zdravotnické organizace (WHO)

Definování pojmu postižení prošlo od roku 1980 značným vývojem. Střed zájmu se postupně přesunul z omezení a neschopností osob s postižením na jejich možnosti konat aktivity a účastnit se života ve společnosti (i s potřebnou pomocí a podporou).[8]

V roce 1980 Světová zdravotnická organizace (WHO - World Health Organization) vymezila termín postižení v Mezinárodní klasifikaci vad, postižení a handicapů (ICIDH - International Classification of Impairments, Disabilities and Handicaps). V této klasifikaci jsou užity tři termíny: poškození (impairment), omezení (disability) a postižení (handicap). Pořadí a oddělení těchto termínů poukazuje na jejich vzájemnou návaznost i jednotlivou specifičnost.[9] Poškozením se míní samotné porušení organické, mentální či psychické složky nebo funkce člověka. Z poškození vyplývá určité omezení nebo neschopnost konat činnost či více činností v rozsahu nebo způsobem, který je pro člověka bez tohoto omezení jinak běžný. Tento individuální nedostatek může omezovat či znemožňovat plnění (sociální) role nebo rolí, které by byly pro konkrétního jedince jinak normální. Vzniklé znevýhodnění již dosahuje společenských a sociálních rozměrů a jedná se tak o postižení (handicap).[10]

Světová zdravotnická organizace v roce 1997 změnila pojmy užívané od roku 1980 (poškození - impairment, omezení - disability, postižení - handicap) a v Mezinárodní klasifikaci postižení tak uvedla jejich nové znění od roku 1998: poškození (impairment), aktivita (aktivity) a participace (participation). Úprava termínů vychází z nového pohledu na osoby s postižením, kdy se stále více zohledňuje účast těchto lidí na životě ve společnosti. V souvislosti s narůstající integrací osob s postižením do společnosti přispívá nový přístup ke klasifikaci postižení k samostatnějšímu způsobu jejich života.[11]

V roce 2001 vydala Světová zdravotnická organizace Mezinárodní klasifikaci funkčnosti, postižení a zdraví (International Classification of Functioning, Disability and Health), která se označuje zkratkou ICF a nahradila původní verzi klasifikace postižení ICIDH. Vzhledem k návaznosti ICF na původní verzi se někdy používá zkratka ICIDH-2.[12] Nový přístup podle klasifikace ICF se u osob s postižením zaměřuje namísto jejich vad a poruch na stav funkcí a tělesných struktur, do popředí už neklade jejich omezení a postižení, ale možnosti a schopnosti konat aktivity a středem pozornosti se již nestává pouze vlastní handicap těchto osob, ale možnost jejich spoluúčasti (participace) na společenském životě.[13] Tato klasifikace také nově uvedla i dimenzi prostředí (environment).[4]

Odkazy

Reference
  1. MACHALA, Jakub. Domovy pro osoby se zdravotním postižením [online]. [cit. 2021-11-08]. Dostupné online. (česky)
  2. OPATŘILOVÁ, D.;PROCHÁZKOVÁ, L. Předprofesní a profesní příprava jedinců se zdravotním postižením. Vydání 1. Brno : Masarykova univerzita, 2011. ISBN 978-80-210-5536-0., str. 103
  3. § 3 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách ze 14. března 2006. sluzbyprevence.mpsv.cz [online]. [cit. 2008-12-31]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-02-03.
  4. OPATŘILOVÁ, D.; PROCHÁZKOVÁ, L. Předprofesní a profesní příprava jedinců se zdravotním postižením. Vydání 1. Brno : Masarykova univerzita, 2011. ISBN 978-80-210-5536-0., str. 104
  5. PIPEKOVÁ, J. et al. Kapitoly ze speciální pedagogiky. 3., přeprac. a rozšířené vydání. Brno : Paido, 2010. ISBN 978-80-7315-198-0., str. 111
  6. Článek 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením
  7. Portál EU o veřejném zdraví
  8. PIPEKOVÁ, J. et al. Kapitoly ze speciální pedagogiky. 3., přeprac. a rozšířené vydání. Brno : Paido, 2010. ISBN 978-80-7315-198-0., str. 113; OPATŘILOVÁ, D.; PROCHÁZKOVÁ, L. Předprofesní a profesní příprava jedinců se zdravotním postižením. Vydání 1. Brno : Masarykova univerzita, 2011. ISBN 978-80-210-5536-0., str. 105
  9. PIPEKOVÁ, J. et al. Kapitoly ze speciální pedagogiky. 3., přeprac. a rozšířené vydání. Brno : Paido, 2010. ISBN 978-80-7315-198-0., str. 113
  10. SLOWÍK, J. Speciální pedagogika. Vydání 1. Praha : Grada Publishing, a. s., 2007. ISBN 978-80-247-1733-3., str. 26 - 27; PIPEKOVÁ, J. et al. Kapitoly ze speciální pedagogiky. 3., přeprac. a rozšířené vydání. Brno : Paido, 2010. ISBN 978-80-7315-198-0., str. 113 - 114
  11. PIPEKOVÁ, J. et al. Kapitoly ze speciální pedagogiky. 3., přeprac. a rozšířené vydání. Brno : Paido, 2010. ISBN 978-80-7315-198-0., str. 113 - 114; SLOWÍK, J. Speciální pedagogika. Vydání 1. Praha : Grada Publishing, a. s., 2007. ISBN 978-80-247-1733-3., str. 28
  12. OPATŘILOVÁ, D.; PROCHÁZKOVÁ, L. Předprofesní a profesní příprava jedinců se zdravotním postižením. Vydání 1. Brno : Masarykova univerzita, 2011. ISBN 978-80-210-5536-0., str. 104; MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. 2., přepracované vydání. Praha : Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-368-0., str. 101
  13. SLOWÍK, J. Speciální pedagogika. Vydání 1. Praha : Grada Publishing, a. s., 2007. ISBN 978-80-247-1733-3., str. 28; PIPEKOVÁ, J. et al. Kapitoly ze speciální pedagogiky. 3., přeprac. a rozšířené vydání. Brno : Paido, 2010. ISBN 978-80-7315-198-0., str. 114

Externí odkazy

Související články
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.