Zdeněk Bouše

Zdeněk Bouše zažil za války totální nasazení a koncem války se vyučil v pražské tiskárně sazečem. V letech 1945-1949 absolvoval Státní grafickou školu u profesora Josefa Beneše a krátce studoval sochařství na VŠUP u prof. Josefa Wagnera.

Jeho spolužákem na grafické škole byl Vladimír Boudník, se kterým Bouše vedl obsáhlou korespondenci. Bydlel v Praze na Žižkově, ve Vršovicích a v Kralupech a většinu života byl zaměstnán jako dělník - v 70. letech na stavbě Štěchovické přehrady, později na Olšanských hřbitovech. Řada jeho děl se nedochovala a byla zničena při přírodních pohromách, které opakovaně postihly suterénní byt na Žižkově. Zemřel tragicky za nevyjasněných okolností poblíž Prahy.[1]

Zdeněk Bouše, kresba tuší, 1978

Na počátku byl Bouše ovlivněn traumatem války a existenciální úzkostí a jeho rané linoryty jsou expresivní, s tématem milenecké dvojice vystavené utrpení a s prvky náboženské mystiky. Také lepty z počátku 60. let jsou figurativní. Jeho další dílo charakterizuje kreativita a technická vynalézavost, ale nelze v něm nalézt systematickou tvůrčí koncepci. Osobitě reagoval na aktuální trendy výtvarného umění a postupně došel až k výtvarnému minimalismu.

Jeho malby ze 60. a 70. let lze zařadit do širšího proudu kubizující lyrické abstrakce. Ze 70. let je cyklus monotypů Divadelní tematika, např. portrét Václava Lohniského (1978). Jeho malířské portréty zachytily Hrabala s Boudníkem (1976), V. Merhauta (1977), J. Kabeše (1977) nebo syna Zdeňka (1973).

V 80. letech dospěl Bouše pod vlivem četby Lao-c’ ve svých leptech až k zenové jednoduchosti a čistotě (Čárová abstrakce, 1981-1983).

Koncem 80. let Bouše vytvořil i řadu portrétů Bohumila Hrabala - k těm nejznámějším patří černobílá silueta s velkým, naslouchajícím uchem - plakát Velé ucho (linoryt, 1989)[2]